Červen 2018

Můj milý Malíčku

29. června 2018 v 14:22 | Život na prášky |  Malíčkovi a Malence
Včera odpoledne jsem si živě představila, jaké je to být Tebou a je mi z toho smutno doteď. Možná mě to sebralo víc, než Tebe. Mrzí mě, že Tě trápí kamarád a nevíš si ním rady. Jsem ráda, že ses mi svěřil, ale se svojí empatií, kdy nakonec pláčeme oba, jsem Ti vůbec nepomohla, co?

Být Tebou (se svými současnými zkušenostmi) nenechala bych si to líbit. Když Ti ubližuje, dělá něco, co Ti vadí, přestože mu říkáš, že se Ti to nelíbí a ještě se Ti možná posmívá, že jsi ukňouránek, nech ho být. To není kamarádství, co dělá on, a Ty nemáš povinnost se s ním kamarádit. Já vím, že ho máš rád. A chceš dodržovat pravidlo, které máte ve škole na nástěnce: "Jsme kamarádi a chováme se k sobě slušně", přestože on ho nedodržuje. To Tě štve.

Ale, Malíčku, to pravidlo neznamená, že se musíš snažit jenom Ty a snášet jeho nápady a ústrky. Neznamená to, že když si třeba nerozumíte, bude za to někdo potrestán. Ani on, ani Ty. Nemůžeš si vynutit, aby se s Tebou kamarádil, pokud on nechce. Jediné řešení je, že odmítneš jeho návrhy, když si ho přestaneš všímat, přestaneš se s ním bavit.

Zkusíme (společně) mu ještě jednou vysvětlit, že se kamarádit chceš, a že Ti jeho přístup ubližuje, ale jestli v tom bude dál chtít pokračovat, měl by ses přestat snažit.

Protože nejlepší kamarád jsi pro sebe Ty sám. Sebe máš nejraději a na Tobě nejvíc záleží. A sobě nenech ubližovat. On nemá jako jediný moc rozhodovat, od kdy do kdy a za jakých podmínek se budete kamarádit. Máš ji i Ty. A když Ti s ním není příjemně, můžeš to ukončit Ty.

Vím, že je to těžké a bude Ti to líto. Ale jistě jsou jiní kamarádi, kteří si Tě váží, mají Tě rádi, a nepotřebují si dokazovat, že o Tobě a Tvých pocitech rozhodují. Já a tatínek Tě máme takhle rádi a trápí nás, když Tě vidíme nešťastného. Nevím, jak jinak Ti pomoct, umím jenom být nešťastná s Tebou.

Nebojte se flirtovat

22. června 2018 v 12:05 | Život na prášky |  ZAMYŠLENÍ nad tématem týdne
Leze na mě letní bezstarostná nálada. Sluneční svit způsobuje zvláštní pocit, že se na něco těším, ale nevím přesně, na co. Naplňuje mě optimismem a mám chuť se bezdůvodně usmívat na cizí lidi. Chce se mi usmát se na děti, pokladní v obchodě, nebo řidiče, který mě pustí přes přechod.

Až půjdu ven, obleču si krátkou sukni, namaluju pusu a nemyslete si, že jsem se zbláznila, když se na vás ksichtím, a zkuste mi ten úsměv, prosím, oplatit.Nemám na mysli jenom flirt s hezkým mužem, i když ten by byl jistě taky fajn.

Vidím ale samé zamračené, zamyšlené a ustarané obličeje a chtěla bych se nějak podělit s tím svým příjemným pocitem. Možná jsme se my ženy samy uvrhly do pasti, když se muži vlastně bojí usmát se, oslovit nás a zalichotit, abychom se nějak neurazily, nebo je rovnou neobvinily z obtěžování.

Za sebe musím říct, že mně nejen, že komplimenty a "neslušné návrhy" nevadí, ale těší mě a snažím se je vyprovokovat. Někdy sice dělám, jako bych je neslyšela, ale většinou mi udělají radost.

Taky když se vyfiknu, vyjdu na ulici a procházím kolem skupinky chlapů, byla bych polichocena, kdyby někdo hvízdl. Ale to si buď netroufnou, nebo se nikomu až tak nelíbím. Klidně si troufněte, nevrhnu se vám hned do náruče, ale taky se neotočím a nevrazím vám facku :)

Prozření

19. června 2018 v 13:51 | Život na prášky |  ZAMYŠLENÍ nad tématem týdne
V pasti se může někdy ocitnout každý, ať už je to past nastražená nepřítelem, nebo jaksi neúmyslně sebou samým. A pak je otázka, zda se rychle vyškrábat ven na vzduch a světlo, nebo přijmout svůj úděl a smířit se.

Se synkem (kterému občas žertem říkáme Sheldon) chodíme k psychologovi, který nám radí, jak jej lépe pochopit a pomoct mu. Doktor měl podezření na poruchu autistického spektra, což se nakonec nepotvrdilo, spíš se jedná o poruchu pozornosti. A já vždy, když poslouchám doktorovy rady a doporučení, dojímám se nejen nad synkem, jak to má někdy těžké a my si to ani neuvědomujeme, ale taky nad sebou, protože se přesně v těch popisech obtíží poznávám. Syn to pravděpodobně zdědil po mně.

Před chvílí jsem četla článek o tom, jak jsou tyto poruchy hůře, nebo spíš mnohem méně diagnostikovány u žen. A následoval seznam charakteristických rysů. Tak buď jsem hypochondr, který pro přečtení skript patologie onemocní všemi chorobami, o kterých se dozvěděl, nebo je to přesně můj případ.

Svou soukromou past jsem si nenápadně budovala celý život. Tak jsem se bála lidí, kontaktů, vztahů, že jsem se uzavírala a schovávala v koutě ve zdánlivém bezpečí před okolním světem. Nakonec jsem skončila v potemnělé díře úplně sama a jen zdáli ke mně doléhal ruch okolního světa. Přesvědčovala jsem se, že takhle mi to vyhovuje, nesnáším přece přílišnou společnost, jenom si sem zalezu a budu sama se sebou. A pak mi to došlo. Vždyť já nemám ráda ani sebe! Izolovala jsem se od ostatních a ocitla se v pasti s vlastním nepřítelem.


Mám dvě výše zmíněné možnosti. Vyškrábat se rychle na svět a z nebezpečí (zase) utéct, anebo zjistit, jak vycházet s tou jedinou a poslední osobou, která mi už navždy zůstane a udělat si z ní nejlepší přítelkyni, z původní pasti vytvořit útulný domov a z něj občas vyrazit ven a pustit se do navazování přátelství s ostatními.

Dopis synovi

14. června 2018 v 11:05 | Život na prášky |  Malíčkovi a Malence
Mohla bych psát o představách své vlastní budoucnosti. Mám své plány a přání doufám, že se mi splní:

že budu obklopená přáteli a blízkými lidmi, které si konečně budu umět získat a udržet, protože se nebudu už bát, že si nezasloužím, aby mě měli rádi,

že budu úspěšná v práci, která mě okouzlila už jako dítě, ale rodiče mi řekli, že to není pro mě, tak jsem to přání uložila na dvacet třicet let k ledu a teď se pomalu dostává na světlo,

že budu…

Ale já chci napsat Tobě, Malíčku.

Doufám, že budeš pořád tak nadšený z nových věcí, zvídavý a že Ti nebude dělat problém učit se a vyptávat. Když ses v první třídě seznámil s vaším novým učitelem, hned jsi nakreslil obrázek s nápisem "Budu učitelem".

Od té doby se Tvá přání několikrát změnila, chceš zpívat, hrát divadlo, psát knihy, skládat hudbu, jezdit na pevnosti, postavit dům, vynalézat…

Nemusíš získat Oscara, Thálii, titul světový bestseller, nebo Nobelovu cenu (i když bych z toho samozřejmě byla s Tebou nadšená), ale přeju Ti, abys měl i do budoucna elán, naději a přesvědčení, že zvládneš, co si budeš přát a můžeš bez obav zkoušet, jaké radosti Ti život připraví.

Přeju Ti, aby sis pro radost občas zalyžoval, zajezdil na kole, zahrál třeba na trubku nebo klarinet v partě s kamarády (i když jsme byli zatím jen u zápisu do ZUŠky), naučil se některou z Mozartových skladeb na klavír, aby sis ji mohl zahrát, kdykoli se Ti zachce, psal si a hrál, nebo studoval a bádal v oboru, který Tě bude bavit. Aby Tě bavil život. A svět podle Tebe.

Abys měl kolem sebe přátele, kteří mají rádi Tebe a Ty je (a kdyby to s těmi kamarády moc nešlo a bylo Ti smutno, přijď se vyplakat za mnou, taky jsem se jako malá občas potřebovala svěřit).

Když nám před lety s obavou v hlase moje macecha řekla, že má pocit, že žiješ ve světě podle sebe, že jsi zvláštní a ať si dáme pozor, co z Tebe vyroste, na chvilku jsem se zalekla. Nechci, abys nám takzvaně přerostl přes hlavu a stal se z Tebe bezohledný sobec, podivín a samotář.

Já jsem ale taky nikdy nikam nesměla přerůst. Musela jsem hlavně brát ohledy na druhé, podřídit se ostatním a na sebe neupozorňovat. Šťastná jsem moc nebyla. A když teď už můžu opatrně sbírat střípky toho svého světa, abych si ho poskládala podle svých představ, přeju Ti, aby se Ti nikdy tak nerozsypal pod tíhou příkazů, zákazů a povinností, jako se to stalo mně a možná mnoha dospělým.

Ale vidím (doufám), že jsi šťastný a svůj, tak jak jsi, a přeju Ti, aby to tak zůstalo.

Srdce vpravo

5. června 2018 v 15:54 | Život na prášky |  Malíčkovi a Malence
Naše dcerka se narodila se srdeční vadou, jejíž vinou se nedokázala ani napít mléka, aniž by začala modrat nedostatkem kyslíku. Krátce po porodu tak musela absolvovat operaci, která funkci srdíčka a plic upravila a jí na zádíčkách zanechala jednu příčnou jizvu a druhou ve tvaru nějakého čínského znaku.

Protože je její srdeční vada docela vzácná (spíš její velikost) a navíc má poněkud netradiční umístění srdíčka v hrudníku (je posunuté více do středu a hrot je zanořený šikmo dovnitř), stala se brzy užitečným studijním modelem pro mediky a výzvou při vyšetření i pro zkušené lékaře. "Jak já se tam s tím sonem dostanu? To Tvoje srdíčko se mi nechce ukázat!" Zvykla si na pozornost při návštěvách u lékaře a hospitalizacích a nepokrytě se zdravotníky flirtuje.

Při jednom z prvních vyšetření rentgenu jsem nevěděla, jak si jednotlivá oddělení předávají informace, a tak jsem podle pokynů laborantek položila polonahou dcerku na stůl, uprostřed hrudníčku se jí udělal světelný kříž, poodstoupila jsem a po pár vteřinách, kdy zpoza kovových dveří zavolaly, že je hotovo, jsem se jala ji oblékat. V tom se sestra ozvala znovu: "Co to? Ono tam není! Vy ho máte vpravo?" Opověděla jsem, že já ne, ale dcerka ano. Pro příště na to už raději upozorňuji předem.

Před dvěma lety jí k jizvám na zádech přibyla dlouhá bílá čára uprostřed hrudníčku a několik malých jizviček na bříšku po drénech. Jsme šťastní a vděční lékařům, že má to nejhorší za sebou a od té doby je to prostě zdravá srdečná a veselá holčička se srdíčkem trochu vpravo. A za jizvu, kterou jsem jí dřív chtěla schovávat, ale je vidět i z obyčejného trička, ani za ty ostatní se snad nikdy nebude stydět. Je to památka na její statečnost, se kterou všechno překonala.