Červen 2018

Dopis synovi

Čtvrtek v 11:05 | Život na prášky |  ZAMYŠLENÍ nad tématem týdne
Mohla bych psát o představách své vlastní budoucnosti. Mám své plány a přání doufám, že se mi splní:

že budu obklopená přáteli a blízkými lidmi, které si konečně budu umět získat a udržet, protože se nebudu už bát, že si nezasloužím, aby mě měli rádi,

že budu úspěšná v práci, která mě okouzlila už jako dítě, ale rodiče mi řekli, že to není pro mě, tak jsem to přání uložila na dvacet třicet let k ledu a teď se pomalu dostává na světlo,

že budu…

Ale já chci napsat Tobě, Malíčku.

Doufám, že budeš pořád tak nadšený z nových věcí, zvídavý a že Ti nebude dělat problém učit se a vyptávat. Když ses v první třídě seznámil s vaším novým učitelem, hned jsi nakreslil obrázek s nápisem "Budu učitelem".

Od té doby se Tvá přání několikrát změnila, chceš zpívat, hrát divadlo, psát knihy, skládat hudbu, jezdit na pevnosti, postavit dům, vynalézat…

Nemusíš získat Oscara, Thálii, titul světový bestseller, nebo Nobelovu cenu (i když bych z toho samozřejmě byla s Tebou nadšená), ale přeju Ti, abys měl i do budoucna elán, naději a přesvědčení, že zvládneš, co si budeš přát a můžeš bez obav zkoušet, jaké radosti Ti život připraví.

Přeju Ti, aby sis pro radost občas zalyžoval, zajezdil na kole, zahrál třeba na trubku nebo klarinet v partě s kamarády (i když jsme byli zatím jen u zápisu do ZUŠky), naučil se některou z Mozartových skladeb na klavír, aby sis ji mohl zahrát, kdykoli se Ti zachce, psal si a hrál, nebo studoval a bádal v oboru, který Tě bude bavit. Aby Tě bavil život. A svět podle Tebe.

Abys měl kolem sebe přátele, kteří mají rádi Tebe a Ty je (a kdyby to s těmi kamarády moc nešlo a bylo Ti smutno, přijď se vyplakat za mnou, taky jsem se jako malá občas potřebovala svěřit).

Když nám před lety s obavou v hlase moje macecha řekla, že má pocit, že žiješ ve světě podle sebe, že jsi zvláštní a ať si dáme pozor, co z Tebe vyroste, na chvilku jsem se zalekla. Nechci, abys nám takzvaně přerostl přes hlavu a stal se z Tebe bezohledný sobec, podivín a samotář.

Já jsem ale taky nikdy nikam nesměla přerůst. Musela jsem hlavně brát ohledy na druhé, podřídit se ostatním a na sebe neupozorňovat. Šťastná jsem moc nebyla. A když teď už můžu opatrně sbírat střípky toho svého světa, abych si ho poskládala podle svých představ, přeju Ti, aby se Ti nikdy tak nerozsypal pod tíhou příkazů, zákazů a povinností, jako se to stalo mně a možná mnoha dospělým.

Ale vidím (doufám), že jsi šťastný a svůj, tak jak jsi, a přeju Ti, aby to tak zůstalo.

Srdce vpravo

5. června 2018 v 15:54 | Život na prášky |  ZAMYŠLENÍ nad tématem týdne
Naše dcerka se narodila se srdeční vadou, jejíž vinou se nedokázala ani napít mléka, aniž by začala modrat nedostatkem kyslíku. Krátce po porodu tak musela absolvovat operaci, která funkci srdíčka a plic upravila a jí na zádíčkách zanechala jednu příčnou jizvu a druhou ve tvaru nějakého čínského znaku.

Protože je její srdeční vada docela vzácná (spíš její velikost) a navíc má poněkud netradiční umístění srdíčka v hrudníku (je posunuté více do středu a hrot je zanořený šikmo dovnitř), stala se brzy užitečným studijním modelem pro mediky a výzvou při vyšetření i pro zkušené lékaře. "Jak já se tam s tím sonem dostanu? To Tvoje srdíčko se mi nechce ukázat!" Zvykla si na pozornost při návštěvách u lékaře a hospitalizacích a nepokrytě se zdravotníky flirtuje.

Při jednom z prvních vyšetření rentgenu jsem nevěděla, jak si jednotlivá oddělení předávají informace, a tak jsem podle pokynů laborantek položila polonahou dcerku na stůl, uprostřed hrudníčku se jí udělal světelný kříž, poodstoupila jsem a po pár vteřinách, kdy zpoza kovových dveří zavolaly, že je hotovo, jsem se jala ji oblékat. V tom se sestra ozvala znovu: "Co to? Ono tam není! Vy ho máte vpravo?" Opověděla jsem, že já ne, ale dcerka ano. Pro příště na to už raději upozorňuji předem.

Před dvěma lety jí k jizvám na zádech přibyla dlouhá bílá čára uprostřed hrudníčku a několik malých jizviček na bříšku po drénech. Jsme šťastní a vděční lékařům, že má to nejhorší za sebou a od té doby je to prostě zdravá srdečná a veselá holčička se srdíčkem trochu vpravo. A za jizvu, kterou jsem jí dřív chtěla schovávat, ale je vidět i z obyčejného trička, ani za ty ostatní se snad nikdy nebude stydět. Je to památka na její statečnost, se kterou všechno překonala.