Pondělí - čtvrtek 5.- 8. února

10. února 2018 v 14:39 | Život na prášky |  RŮŽOVÝ ŽIVOT - současnost
Žiju, jak nejlíp umím, a píšu, jak stíhám...

Pondělí

Ráno jsem jela s dcerkou na kontrolu k doktorce a měly jsme mít s sebou ve zkumavkách čerstvou moč. Malé se ale po probuzení nechtělo čurat, tak jsem s ní seděla v čekárně a sestřičce chtěla vysvětlit, že prostě nic nemáme. Ona ale řekla, ať to zkusíme znovu a dala dceři napít vody z kelímku. Dcerka se spíš bála, že ji to bude nějak bolet a hlavně, že ji budou píchat do prstíku, proto pořád opakovala: "Auvajs NE!" Trpělivě jsem jí vysvětlovala, že doufám, že do prstíku se píchat nebude, že vím, že ji to bolelo a nechci, aby zase měla bolavý prstík. Paní doktorka snad už nebude potřebovat krev, ale potřebuje trochu počurat houbičku ve zkumavce. Malá se uklidnila a s úsměvem oznámila, že jdeme čurat: "Čuu, já. Poď!" Zvládly jsme to a já jsem ji pochválila.

Pak jsme si krátily dlouhou chvíli tím, že jsem si čistila brýle, nasadila si je a vykulila oči, jakože konečně pořádně vidím. To ji rozesmálo a taky si začala čistit brýlky do okraje sukýnky a kulit na mě oči. Řehnila se tomu pořád dokola a vypadala jak ET mimozemšťan. Paní doktorka usoudila, že už je na tom malá lépe, i když ještě do konce týdne má brát léky a zůstat doma. Zdržely jsme se čekáním déle, než jsem počítala a já jsem byla nervózní, že mi za chvíli začíná pracovní doba a nestihnu přijet včas. Zavolala jsem šéfové, omluvila se, že budu mít tak dvacet minut zpoždění a ona mi klidně říkala, že není třeba se tak omlouvat a nic se neděje. Pro mě ale bylo důležité, že jsem se odhodlala, zavolala a vysvětlila situaci, než abych se evidentně pozdě snažila nenápadně proplížit do kanceláře a cítila se provinile.

Odpoledne svítilo sluníčko a my jsme měli s manželem sraz před školou, ale místo na rande jsme šli na pohovor se synovou učitelkou. Nevěděli jsme, co syn ve škole dělá, nebo nedělá, jak se mu daří, a potřebovali jsme se poradit. Kromě toho, že je mi ho chvílemi líto, protože si myslím, že ho něco trápí, nebo si s ním nevíme rady, když se vztekne, a potřebujeme se o pomoc obracet na odborníky, jsme si navzájem popisovali i vtipné zážitky se synem a dozvěděli jsme se, že se ve třídě cítí snad dobře a že ho spolužáci mají rádi. Učitelka oceňovala, že se o něj tak zajímáme a i ona nás ujistila, že jí na žácích opravdu záleží.

Večer nám syn recitoval básničku na zítřejší recitační soutěž. Přednesl ji fakt srandovně a měnil přitom hlas, takže jsme se pobaveně zasmáli. (Ráno jsem ho ještě napodobovala, jak se usilovně snaží říkat "Ř": Zasekne se, natvaruje pusu do čtverečku a vyrazí ze sebe: "Na Šumavě v háji (nádech) br…ŽzŘíííízek zaběhl se pěkný (nádech) r…ŽzŘíííízek." Hrozně se tomu smál.)

Manžel mě každý den chválí, že mi to sluší a já se snažím oblékat hezky a zůstat tak i večer na doma. Pořád mám spíš chuť ve flanelovém pyžamu (kdybych nějaké měla) zalézt pod peřinu o půl deváté a usnout sama, nebo schoulená do klubíčka u manžela, aby po mně nikdo nic nechtěl.


Úterý

Synovi jsem po práci koupila kuchyňskou minutku, aby si mohl měřit čas na úkoly. Jde mu to totiž lépe, když ví, že na něco má třeba deset minut a snaží se být rychlejší. Líbila se mu a nemohl se dočkat, kdy si ji natáhne. Má normální ciferník na 60 minut. Před pár dny jsem koupila jednu, co vypadala jako vajíčko naměkko ve stojánku, ale ta se hned rozbila a dcerka ji má jako dekoraci ve své hrací kuchyňce nebo "krmí vajíčkem na lžičce" své miminko.

Odpoledne mě manžel při rozloučení místo lechtavého a šmejdivého hlazení po zádech na pozdrav pevně objal a přitiskl k sobě a já jsem měla pocit, že to je přesně to, co potřebuju. Zasténala jsem mu do ucha, a kdyby nespěchal do města vyzvednout syna z kroužku, asi bych mu začala rozepínat montérkovou kombinézu a vzala zpět svůj výrok, že teď na to opravdu nemám ani pomyšlení. Přijel totiž na skok z práce, aby mě "přepadl" a chtěl se pomilovat asi přímo v kuchyni, kde mě zastihl. Já mu s tou svou nenáladou pořád opakuju, nebo spíš naznačuju, že na sex nemám chuť, ať nenaléhá a on je pochopitelně zklamaný. Snaží se to vydržet, ale nevím, jak dlouho to zvládne.

Denně si neodpustí svoji průpovídku, kterou už máme obehranou v různých variantách: přijde ke mně a prosebně nebo lítostivě se zeptá: "Máš mě ráda?" Ani už nečeká na moji odpověď: "ano", "to víš, že mám", "moc", nebo "ale jo" a dodá: "Tak mi ho vykuř." Je schopen ji použít doma o samotě, ale i na ulici, v obchodě, mezi cizími lidmi, před dětmi nebo babičkou a v nejnemožnějších chvílích. V těch absurdních situacích je to někdy aspoň k smíchu. Odpovídám mu automaticky: "Jo mám, ale teď ne", nebo: "To by ses divil, kdybych tady teď fakt začla, co?" Ale často je to prostě otravné. Většinou obrátím oči v sloup, vzdechnu nebo ho nějak odbudu. Já vím, že to má rád a potřebuje to, a ráda bych mu to potěšení poskytla, ale když si o to takhle řekne, je to protivné a neerotické. I kdybychom měli čas a chuť, když on nahodí ten svůj psí pohled a škemravý hlas, mám po náladě. Připadá mi to, jako bych mu měla prokázat službičku, třeba ostříhat nehty na nohou. Pedikúru mu můžu (výjimečně) udělat a nijak nezáleží na tom, že mě to nebaví. Ale tohle si chci taky užít. Nevím, co by z toho měl, kdybych to dělala s nechutí a sebezapřením.

Večer jsme na gauči navázali na příjemné loučení z odpoledne, mazlili se (nemám ráda to slovo), prostě se schylovalo k sexu, ale zůstávali jsme úplně oblečení. To je nevýhoda punčochových kalhot, které teď v zimě nosím, že se buď musím úplně vysvléct, což zdržuje a ruší, nebo si na pokračování nechat zajít chuť. Už aby se trochu oteplilo a mohla jsem zase oprášit punčochy na podvazky. Dostala jsem se do toho správného rozpoložení, abych s chutí udělala to, o co mě manžel tak dlouho (neúspěšně) prosil.


Středa

V práci jsem měla zastupovat kolegyně, jedna je nemocná, druhá má dovolenou a tak všechna práce je na následující tři dny na mně. Měla jsem z toho strach, ale pro dnešek jsem to docela dobře zvládla. Jak jsem pořád vystresovaná a přinasraná, tak mám-li dost úkolů, přestanu tu svou blbou náladu tak prožívat. Dokonce jsme po telefonu trošku flirtovali s kolegou, když jsem mu nahlásila splnění úkolu, měl radost a s úsměvem (který jsem jen slyšela) mi řekl: " To je super, jste zlatá." Taky mě to potěšilo, usmívala jsem se, ale zmohla jsem se jen na: "Dobře, tak na shledanou."

Večer jsem se musela pochlubit manželovi, že se mi kupodivu docela dařilo a jak mi zvedl náladu jeden malý telefonát a jedna nevinná věta a on mi řekl: " A proč myslíš, že já flirtuju třeba s prodavačkama za kasou? Mají toho moc, každý se na ně mračí, tak je chci trochu rozveselit. A sám si taky udělám radost."

Večer mě zase dostihla ta věčná přinasranost, ale hlavně jsem měla strašný hlad, cítila jsem se slabá skoro na omdlení nebo na zvracení a zrovna moje večeře trvala na přípravu déle, než ostatním. Takže manžel s dětmi už jedli, ať jdou děti včas spát a on měl taky hlad a nechtěl jíst pozdě, aby mu nebylo těžko, a já jsem tam seděla, trpěla, a ještě mi pak manžel tu moji náladu vyčetl, že doléhá na všechny ostatní a jemu už dochází trpělivost.

Na usmířenou jsem nalila každému panáka, ťukli jsme si a on už v lepší náladě prohlásil, že jestli budeme pít pokaždé, když ho naštvu, asi z něj bude alkoholik.


Čtvrtek

Vzpomněla jsem si na včerejší příjemnou kolegovu lichotku po telefonu a napadlo mě, jestli by se taky tak usmíval, kdybychom spolu mluvili tváří v tvář. Poslední dobou, i když se snažím hezky oblíkat, se vůbec neupravuju a asi vypadám jak šmudla. Mám pořád mastné vlasy sepnuté do drdolu a nevýrazné jakoby (někdy opravdu) ubrečené oči. Tak jsem si ráno umyla vlasy a namalovala oči a rozhodla jsem se, že pokud s někým budu mluvit, budu se víc usmívat. Protože ať jsem sebelíp oblečená, pokud se tvářím kysele, vůbec mi to nesluší a necítím se dobře. A v práci jsem se usmála na chlapa v montérkách, se kterým jsme se málem srazili ve dveřích, a hrozilo, že na mě vysype písek z koleček.

Chtěla jsem zavolat manželovi a omluvit se za večer, bylo mi líto, že jsem byla protivná a chtěla jsem vysvětlit, proč, ale předběhl mě a zavolal první. Vylíčil mi se smíchem, jak seřval někoho v práci, ten si na něj stěžovat u šéfa a pak si u toho šéfa vyjasňovali, kdo má pravdu. Popisoval to jako zábavnou historku, ale mě to připadalo, že sice možná byl v právu, ale ruply mu nervy a přehnal to, že řval. Tak jsem mu řekla, že je mi líto, že svou blbou náladu šířím dál a že včera to všechno bylo hlavně z hladu. Smířlivě přiznal, že se těší na sobotu, kdy jdeme spolu na dlouho plánované rande a že má pro mě slíbený dárek a nemůže se dočkat, až ho rozbalím.

Objednal mi krásné tyrkysové sportovní sandály na léto, ať mám v čem chodit na dovolené po lese. On, který miluje boty s vysokými jehlovými podpatky a byl by nejradši, kdybych v nich i spala. On, ze kterého jsem dřív měla strach, že myslí vážně věty o vyhazování tenisek, balerínek a žabek a pětadvaceti na zadek za to, že je občas nosím. On, kterému jsem se pořád snažila zavděčit a zalíbit a pak se necítila pohodlně a vylívala si na něm zlost, protože jsem mu nedokázala říct, že někdy bych si chtěla vzít na nohy něco jiného než podpatky. Už párkrát se mi s velkým úsilím podařilo mu to říct a svět se nezbořil. Nezbil mě, ani mi nepovyhazoval jiné boty. Má mě rád a chce mi dělat radost. A váží si toho, že pro něj nosím podpatky, jak nejčastěji můžu. DĚKUJU - za ty sportovní boty a taky za tu spoustu lodiček, kozaček a páskových bot (dohromady asi 50 párů), které nám zpříjemňují život. Jemu, když se na mě dívá, jak je nosím, a mně, když vidím jeho nadšení a vděk. Chválí mě, kudy chodí(m). Ale nejlepší kompliment jsem slyšela od kamaráda, když prohlásil, že na nohy bych měla mít zbrojní pas. Na nohy a na manžela jsem měla v životě štěstí.

 
 
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama