Čtvrtek 8.února

14. února 2018 v 15:40 | Život na prášky |  RŮŽOVÝ ŽIVOT - současnost

Ve čtvrtek odpoledne mi do práce volala sestra. Nechtěla asi nic řešit, jen si popovídat, co je nového a jak se máme. Slíbila už před šesti týdny, že se ozve a zatím neměla čas. Líčila mi novinky jakoby nic, a já jsem ji přerušila a řekla, že jsem ráda, že volá, protože se k tomu sama nedokážu odhodlat a potřebovala bych si vysvětlit, co se vlastně stalo a proč už se půl roku normálně nebavíme.


Na vysvětlení a moji úlevu stačilo asi dvacet minut, trochu pláče, ale nakonec to nebylo nic strašného, jak jsem se celou dobu bála. Prostě podobně jako já byla překvapená tou situací, naštvaná, nechápala mě, necítila, že by se měla za své chování omlouvat, bylo jí líto, co se stalo, ale nevěděla, co si o tom myslím já, a že se tím tak trápím. Myslela, že mi to třeba tak vyhovuje. Taky se stejně jako já vyhýbala nepříjemné konfrontaci. Bála se, že budeme muset bulet a pít víno celou noc.


Naráz mi spadl kámen ze srdce. Poslední věc, která mi dělala starosti, se jakoby rozplynula. Říkala, že jí na mně záleží a myslí na mě, četla blogy, které jsem začala psát taky kvůli ní, abych vysvětlila, jak mi je, chválila mé psaní a věděla, že píšu už i pozitivnější věci, jen si neuvědomila, že já chci její nadšení taky slyšet.

Oproti tomu, jak optimisticky jsem se cítila ještě před chvílí, večer najednou vypadal úplně beznadějně, na manžela dolehla taky depka, vyčerpání a naštvanost z toho, že se mu nedaří tak, jak by si představoval. Už prý nemá sílu pořád mě držet a chodit kolem mě po špičkách a taky potřebuje moji podporu. Nechtěl ani slyšet moje návrhy, ať vyhledá pomoc, stejně jako já. Nevěří, že by to bylo k něčemu dobré a bojí se. Místo toho, abychom šli oba naštvaní asi v deset spát a přemýšleli před usnutím o rozvodu, nebo sebevraždě, pokusila jsem se opatrně mu vysvětlit, že ho asi chápu, že je naštvaný, bojím se o něj a že se potřebujeme společně dohodnout.


Shodou okolností jsem právě předtím napsala, jak si vážím jeho a jsem ráda za dohodu, kterou jsme spolu udělali ohledně nošení bot. Dokud on něco vyžadoval, zlobil se, že to nemá, já jsem to tak nechtěla, ale bála se odporovat, jen jsme se dohadovali a byli oba naštvaní na toho druhého. A vypadalo to, že nikdy nemůžeme být oba spokojení. Až jsme si v klidu a s respektem k druhému vyjasnili, co kdo potřebuje (on, abych často nosila podpatky, já volnost v tom, že se obuju podle nálady) a dohodli nějaký kompromis, jsme oba spokojenější a mám pocit, že mě i častěji a upřímněji chválí a já mu ráda dělám radost a nepovažuju to za nepříjemnou povinnost. A takhle si musíme ujasnit i ostatní věci - úklid domácnosti, výchovu dětí, trávení volného času a podobně. Překvapeně uznal, že to asi bude pravda a že se mu ulevilo, i když samozřejmě nic konkrétního jsme zatím nedohodli. Šli jsme spát asi o půlnoci, ale usmíření.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama