Únor 2018

Podpis, prosím

27. února 2018 v 12:43 | Život na prášky |  ZAMYŠLENÍ nad tématem týdne
Jen výjimečně už psávám tužkou (rozuměj rukou za použití jakéhokoliv psacího nástroje). Bývají to jen v rychlosti načmárané poznámky na papírky vedle telefonu v práci, nebo občasné poznámky v malém sešitku, kolik jsem utratila za parkování, kafe a svačinky ve městě, a nákupní seznamy na ledničce. Dřív jsem měla sešitek a propisku vždy někde po ruce (v bezedné kabelce plné jiných nezbytností) a pečlivě si zapisovala nejen útratu v hotovosti za maličkosti (kterých bylo za měsíc tak za pětistovku), ale díky tomu se mi taky uchovalo několik vzpomínek a náhlých nápadů z předešlých let, které jsem si v rychlosti naškrábala.

Teď už si nezapisuji do sešitku, ale plány v diáři, kam, kdy a proč mám zajít, nebo volat, už si raději píšu do mobilu, který mi v patřičnou dobu událost připomene.

Blog píšu od začátku na počítači. Možná můj deníček nepůsobí dostatečně srdečně, když není původně napsán rozechvělým rukopisem, ale obvykle, než něco smysluplného vytvořím, mnohokrát opravuji, přehazuji odstavce, doplňuji a mažu, že bych se učmárala, být to psané ručně.

Tak se mi zdá, že jedna z mála příležitostí, kdy stále ještě mohu (vlastně musím) psát rukou, je vlastní podpis. Na přáních k významným narozeninám přátel, na smlouvách, úředních dokladech, prezenčních listinách.

Vzpomínám si, jak jsem jako malá trénovala "dospělácký" podpis, až mě naši podezírali z toho, že chci falšovat ten jejich ve své žákovské knížce.

Jak jsem se poprvé podepsala příjmením mého muže.

Jak jsme si zkoušeli psát jména našich dětí, když jsme se na nich konečně shodli. A jak se nám ta jména líbí. Synovi zůstane pravděpodobně už celý život, ale dcerka je časem možná změní.

A včera měl syn jednu z prvních příležitostí podepsat se na úřední dokument, když jsme byli vyřídit pas na cestu do Alp. Soustředil se na to s vyplazenou špičkou jazyka, ale s výsledkem byl jistě spokojen.

To máme mládež!

21. února 2018 v 9:32 | Život na prášky |  ZAMYŠLENÍ nad tématem týdne
Nedávno mi v mailu přistál další výkřik do tmy, které hromadně, pravidelně a samozřejmě nevyžádaně rozesílá jeden náš známý. Většinou jsou to nějaké poplašné zprávy o tom, jak je třeba mít se na pozoru před nepřáteli, uprchlíky, cizinci, Romy, politiky. Už mě to nebaví číst a nechci se s ním ani do debat na tato témata pouštět.

Poslední takový výkřik (kterým jsem definitivně se čtením jeho mailů skončila), se týkal nastupující mladé generace. Nějaká stará osmdesátiletá paní si stěžovala na nevychované, rozmazlené spratky, kteří nic nemusejí, všechno zadarmo dostanou, nectí žádné hodnoty a pravidla, nelze je spravedlivě trestat, jsou neschopní a neochotní, a jako nebezpečný živel nám jednoho dne přerostou přes hlavu. Jí se to vlastně díkybohu už netýká, protože brzy z tohoto zkaženého světa odejde. Je ráda, že má život za sebou a už tu nechce za těchto okolností zůstat.

Ten známý nám to jistě poslal s přesvědčením, že jí dáme společně za pravdu a postavíme se na stranu těch posledních spravedlivých. On je o asi patnáct let a tedy skoro jednu generaci starší než já, ale zase alespoň o jednu generaci mladší, než ta neznámá paní.

Mě ten její nesnášenlivý postoj (a vlastně i postoj toho staršího známého) nejdřív spíš urazil. Protože se skutečně necítím s ní na jedné lodi, a tím, že nadává na mladé, mám pocit, že nadává i mně. Taky si chci žít podle svého a ne podle něčích zastaralých pravidel. A nechci za neposlouchání schytat pár facek, jak ona možná považuje za správné.

Pak mě napadlo, že nevím, na koho si vlastně stěžuje. Vyzdvihovala své rodiče a jejich autoritu a tvrdila, že díky výchově, kterou jí vštípili, prožila spokojený život, ale kde se jí to v průběhu času zvrtlo? Co její děti a vnoučata? Jak to, že jim nepředala ty správné hodnoty, a nepokračovala v odkazu svých předků? Jak to, že jen pasivně sleduje, jak sem "někdo odkudsi dovlekl tuhle nevýchovu"? Není to trochu i její vina, že se svět řítí do záhuby?

Nakonec mi nezbývalo, než ji litovat. Chudák ženská, když kolem sebe nemá nikoho, koho by měla ráda, na koho by mohla být hrdá a s kým by jí bylo dobře. Teď už ji nečeká nic než únik ze světa plného cizinců a nepřátel.

Nechtěla bych takto skončit. Miluju své děti a vychovávám je, jak nejlíp umím. Nechci je jen vycepovat k slepé poslušnosti, ale chci, aby nám společně bylo na světě dobře. A I když už třeba moc nerozumím patnácti a dvacetiletým, nepovažuju je za sobecké nevychované a neschopné spratky a nemám z nich strach. Někteří jsou jistě tak úžasní, jako moje (zatím malé) děti a jako já (zatím mladá) a svůj život máme všichni ve svých rukou.

Zmrzlé nohy

19. února 2018 v 20:17 | Život na prášky |  ZAMYŠLENÍ nad tématem týdne
Určitě jste si všimli (hlavně muži) anebo toho úspěšně využíváte (některé ženy), že krátká sukně v kombinaci s podpatky působí v nynějších mrazech nápadněji než po zbytek roku. Říká se, že někoho hřeje mládí, já spíš používám úsloví, že mě hřeje láska k Sovětskému svazu, z čehož plyne, že tak mladá zas nejsem.

Onehdy jsem na sobě měla dlouhý kabát, tak jsem nepůsobila až tak výstředně, ale na nohách obuté kozačky na vysokých podpatcích. Na parkovišti se mi vinou mé nešikovnosti stala malá nehoda a zasekla jsem se s autem o betonový obrubník tak, že se nedalo jet dopředu ani dozadu, aniž bych úplně urvala dolní černý nárazník (či co to je) a po obhlídce situace jsem usoudila, že potřebuju pomoc silného muže, který ten nárazník trochu nadzvedne. Nedávno jsem četla, že žena v nesnázích, má-li na sobě boty na podpatku, vyvolává v mužích nutkání jí přispěchat na pomoc.

Uklidnila jsem děti v autě, poněkud i sebe, ještě mě napadlo namalovat si pusu a vyrazila požádat o pomoc. Jako naschvál kolem chodily hlavně ženy, jednotlivě i ve skupinkách a staří lidé s hůlkami. Když se objevil nějaký chlap, tak strašně jsem se styděla, že jsem nebyla schopná ho oslovit. Asi po půlhodině, kdy už jsem se nad svou neschopností požádat o pomoc málem rozbrečela, jsem oslovila asi šedesátiletého sympatického pána, který se mě ptal, zda se domnívám, že je tak silný, aby to dokázal zvednout. Pokusil se o to, pak jsme společně oslovili mladšího muže a oni dva bez potíží nárazník zvedli, já jsem s úsměvem poděkovala, kupodivu jsem se nepropadla do země, a říkám si, že se zas tak stydět nemusím.

Tak jsem si dnes vzala k té krátké sukni krátkou bundu a na nohy kozačky, takže vystavuju v tom mrazu provokativně skoro holá stehna a jako na potvoru dnes jsem žádnou pomoc nepotřebovala, kromě otevření těžkých dveří. Zato mám pocit, že se na mě chlapi dívají, usmívají a jednou jsem od procházejícího muže zaslechla takové tiché " tc-c-c". Sice musím po návratu domů pít horký čaj, abych to neodnesla nějakým nachlazením, ale na zlepšení nálady a sebevědomí je to účinný prostředek.

pondělí - neděle 12.- 18.2.

19. února 2018 v 14:15 | Život na prášky |  RŮŽOVÝ ŽIVOT - současnost
Nevím, jestli můj pozitivní deníček už začíná nést ovoce, ale uplynulý týden proběhl bez mojí naštvanosti, pocitu vyčerpání a mám většinou docela dobrou náladu. Spíš si jí užívám, než abych každý její záchvěv hned zapisovala, takže si nepamatuju, co přesně jsem který den dělala. Popíšu jen ty významnější události:

Ve středu jsme s manželem tradičně slavili "Valentýna" romantickou večeří v restauraci. Chodíme každoročně na večeři, nebo do kina, ale ne kvůli svátku zamilovaných, ale proto, že manžel má narozeniny. Dali jsme si steak, víno, pivo a horké maliny. Doma jsme si nalili šlaftruňk (medovinu) a ten zapůsobil okamžitě, usnula jsem v křesle. I když jsem myslela, že jsem večer zvládla v pohodě, následující den mě manžel překvapil dárkem, o kterém mi údajně říkal. Vysokýma šněrovacíma botama s vyšitou růží. Vůbec nevím, že jsme se o nich bavili.

V pátek ráno jsme se na chodbě zdravily s kolegyní, se kterou se letmo vídáme párkrát za týden. Zatím jsem vždy byly v pracovním. Ohlídla se po mně a s úsměvem řekla: "Vám to ale v civilu sluší!" Zlepšilo mi to náladu na celé dopoledne.

Po práci jsem vyzvedla ve škole syna a jeli jsme koupit zákusky a dárek manželovi k narozeninám. V cukrárně jsme si dali kafe a zmrzlinu a pak jsme vybrali indiánky a ovocné cheesecaky. Jako dárek tatínkovi jsem synovi poradila koupit čerstvě praženou kávu. Vybrali jsme 100g pytlík manželovy oblíbené kávy z Peru a odznáček s nápisem: "Za každým úspěšným mužem je šálek kávy." Pak jsem koupila velkou papírovou tašku a děti ji doma pomalovaly sluníčkem s obličejem a nohama a olympijskými kruhy a naskládali jsme do ní dárky.

V podvečer jsme si přiťukli aperitivem a dětským sektem, manžel s dětmi sfoukl svíčky na míse se zákusky a dostal dárky od dětí a ode mě (i když si to vybral sám) knihy o československém opevnění a troje tepláky (doteď chodil doma v trenkách a běžně pohoršuje návštěvy i sousedy, ke kterým jen tak na kus řeči vyběhne přes ulici. Většinou ho zdraví slovy: Nazdar, vem si, prosímtě něco na sebe!)

V sobotu byla u nás babička, ráno jsme si s manželem pospali a pak jsem vařila sváteční oběd - "svíčkovou" (teda hovězí na smetaně a kořenové zelenině a domácí knedlíky) - manželovi k narozeninám a synovo oblíbené jídlo. Odpoledne jsme jeli na čokoládový festival - všude spousta čokládových bonbónků, pralinek a horká čokoláda proudící ve fontánkách. Nakonec syn dostal pár sladkostí a šli jsme do kavárny. Některé z těch pralinek jsem zkoušela dřív dělat doma z kakaového másla a s příchutí pomeranče, levandule nebo malin, tak mě festival inspiroval k tomu, abych je zkusila znovu. Dcerka se roztančila u podia a kolemjdoucí slečna se na ni usmívala a rozplývala se: "Oh, she´s cute!"

V neděli po pozdní snídani jsem se synem jela lyžovat na nedaleký svah. Zvládla jsem bez problémů cestu tak, jak mě dopředu navedl manžel. Syn se chlubil, že už je mírně pokročilý, má za sebou několik školních lyžařských lekcí. Na místě mě překvapil, že umí jezdit na dvojkotvě, když loni byla jízda na vleku drama, buď padal, nebo jezdil raději jen na páse. Ke konci lyžování vysvitlo sluníčko a synovi naskákaly pihy. Za odměnu za sportovní výkon dostal párek v rohlíku.

Navždy mladá

19. února 2018 v 14:01 | Život na prášky |  ZAMYŠLENÍ nad tématem týdne
I když jsem se narodila "hluboko" v minulém století, pořád se cítím, jakoby mi bylo dvacet a něco. Že jsem teprve chvilku dospělá. Už sice nezapadnu mezi maturanty při posledním zvonění a poloviční jízdenku nebo vstupenku už mi taky nikdo dlouho nenabídl, ale jsem zvyklá, že mi lidi většinou hádají méně, než mi je.

Jednou se se mnou pustila do řeči stará paní v čekárně u doktora, kde jsem čekala s dcerkou. Paní bylo asi 75 let a rozplývala se nad malou a říkala, že už má dvě pravnoučata a velkou rodinu. Chvilku jsme si povídaly a pak mi položila pro mě v tu chvíli nepochopitelnou otázku: "To je dcera? Vaše?" Odpověděla jsem, že ano a myslela si, že mě třeba považuje za tetu nebo starší sestru. Pak ale dodala vysvětlení své otázky, po kterém jsem nabyla dojmu, že se zbláznila. Jestli prý nejsem její babička.

"Víte, já jsem měla druhou dceru v 37 letech a někdo hádal, že jsem babička, to mě tehdy štvalo." Super, co teprve mě, jak ji to mohlo napadnout! Vždyt´ by to nebylo ani technicky možné, bláznivá baba! Nebo jsem vypadala tak blbě? Až doma mi došlo, že by to možné bylo a ani by se nejednalo o nějaký skandál, i když v současnosti se děti skoro nerodí před dvacátým rokem. Spíš by šlo o raritu. Doháje!

Jak mi bylo dobře nedávno na večírku, kde jsem flirtovala s pětadvacetiletým klukem a vůbec se necítila nepatřičně, když mi hádal tentýž věk. Asi mi chtěl zalichotit. Ale já jsem ten víc než desetiletý rozdíl fakt necítila.

Ples / Pátek 10.února

14. února 2018 v 15:44 | Život na prášky |  RŮŽOVÝ ŽIVOT - současnost

Plesová sezóna je v plném proudu a s ní ideální příležitost v rytmu hudby a ve společnosti dobít přes zimu ztracenou energii.


V pátek jsem byla na plese základní školy (ne své). Nadšení rodiče synových spolužáků vytvořili vloni kamarádskou partu a od té doby chodíme společně na plesy, jezdíme lyžovat v zimě a na rafty v létě. Jsem za tu partu ráda, protože s manželem moc kamarádů na trávení volného času nemáme.


Manžel ale nemá rád plesy a tak od začátku navrhoval, že bude hlídat dcerku, ať jdu sama. Syn byl se skautem na výpravě. Bez známých bych sama nevyrazila, ale takhle mi to vůbec nevadilo. Jsem vlastně zvyklá, často bývám na plese bez partnera. Dřív se manžel podílel na organizaci plesů, obsluhoval u okýnka, takže na plese sice byl, ale netančil.


Oblékla jsem si dlouhé šaty, které jsou původně na někoho o dvacet centimetrů vyššího (na osobu normální výšky), takže si je buď při chůzi přišlapávám, nebo si sukni ve špetkách prstů zvedám, což lze zvlášť dobře na cestě od baru ke stolu, kdy nesu sedmičku vína, skleničku na stopce a pytlík mandlí. Dobře jsem se bavila s ostatními u stolu. Bylo ale třeba hrozně řvát, abychom se slyšeli alespoň ti, co seděli poblíž, anebo využít provizorní systém znaků, gest a grimas k vyjádřením jako:


"Dá se to rozlívané víno pít?" - "Nedá, ale potřebuju premedikaci."

"Ta hudba je strašná, co?" - " Nechápu, pro koho hrajou, vždyť největší pamětníci jsme tu my (teda kromě těch muzikantů)."

"Jdete tančit?" "Už byla tombola?" "Co´s to vyhrála?" "Doliješ mi, prosím?"

"Hlídáš tu sama kabelky?" "Kde jsou všichni?" - "V baru".


V něm jsme taky nakonec většinou na stojáka všichni skončili, protože hudba tam doléhala o poznání tlumeněji a dalo se tedy mluvit bez bolesti v krku, a zdroj zábavy (alkohol) byl nadosah.

Dokonce jsem si zatančila neidentifikovatelné latinskoamerické variace a ploužák s kamarádem, který přišel taky sám a shodou okolností se jmenuje stejně jako můj muž. Ještě mě čeká ples mateřské školy a to bude pro letošek asi stačit.


Čtvrtek 8.února

14. února 2018 v 15:40 | Život na prášky |  RŮŽOVÝ ŽIVOT - současnost

Ve čtvrtek odpoledne mi do práce volala sestra. Nechtěla asi nic řešit, jen si popovídat, co je nového a jak se máme. Slíbila už před šesti týdny, že se ozve a zatím neměla čas. Líčila mi novinky jakoby nic, a já jsem ji přerušila a řekla, že jsem ráda, že volá, protože se k tomu sama nedokážu odhodlat a potřebovala bych si vysvětlit, co se vlastně stalo a proč už se půl roku normálně nebavíme.


Na vysvětlení a moji úlevu stačilo asi dvacet minut, trochu pláče, ale nakonec to nebylo nic strašného, jak jsem se celou dobu bála. Prostě podobně jako já byla překvapená tou situací, naštvaná, nechápala mě, necítila, že by se měla za své chování omlouvat, bylo jí líto, co se stalo, ale nevěděla, co si o tom myslím já, a že se tím tak trápím. Myslela, že mi to třeba tak vyhovuje. Taky se stejně jako já vyhýbala nepříjemné konfrontaci. Bála se, že budeme muset bulet a pít víno celou noc.


Naráz mi spadl kámen ze srdce. Poslední věc, která mi dělala starosti, se jakoby rozplynula. Říkala, že jí na mně záleží a myslí na mě, četla blogy, které jsem začala psát taky kvůli ní, abych vysvětlila, jak mi je, chválila mé psaní a věděla, že píšu už i pozitivnější věci, jen si neuvědomila, že já chci její nadšení taky slyšet.

Oproti tomu, jak optimisticky jsem se cítila ještě před chvílí, večer najednou vypadal úplně beznadějně, na manžela dolehla taky depka, vyčerpání a naštvanost z toho, že se mu nedaří tak, jak by si představoval. Už prý nemá sílu pořád mě držet a chodit kolem mě po špičkách a taky potřebuje moji podporu. Nechtěl ani slyšet moje návrhy, ať vyhledá pomoc, stejně jako já. Nevěří, že by to bylo k něčemu dobré a bojí se. Místo toho, abychom šli oba naštvaní asi v deset spát a přemýšleli před usnutím o rozvodu, nebo sebevraždě, pokusila jsem se opatrně mu vysvětlit, že ho asi chápu, že je naštvaný, bojím se o něj a že se potřebujeme společně dohodnout.


Shodou okolností jsem právě předtím napsala, jak si vážím jeho a jsem ráda za dohodu, kterou jsme spolu udělali ohledně nošení bot. Dokud on něco vyžadoval, zlobil se, že to nemá, já jsem to tak nechtěla, ale bála se odporovat, jen jsme se dohadovali a byli oba naštvaní na toho druhého. A vypadalo to, že nikdy nemůžeme být oba spokojení. Až jsme si v klidu a s respektem k druhému vyjasnili, co kdo potřebuje (on, abych často nosila podpatky, já volnost v tom, že se obuju podle nálady) a dohodli nějaký kompromis, jsme oba spokojenější a mám pocit, že mě i častěji a upřímněji chválí a já mu ráda dělám radost a nepovažuju to za nepříjemnou povinnost. A takhle si musíme ujasnit i ostatní věci - úklid domácnosti, výchovu dětí, trávení volného času a podobně. Překvapeně uznal, že to asi bude pravda a že se mu ulevilo, i když samozřejmě nic konkrétního jsme zatím nedohodli. Šli jsme spát asi o půlnoci, ale usmíření.

Pondělí - čtvrtek 5.- 8. února

10. února 2018 v 14:39 | Život na prášky |  RŮŽOVÝ ŽIVOT - současnost
Žiju, jak nejlíp umím, a píšu, jak stíhám...

Pondělí

Ráno jsem jela s dcerkou na kontrolu k doktorce a měly jsme mít s sebou ve zkumavkách čerstvou moč. Malé se ale po probuzení nechtělo čurat, tak jsem s ní seděla v čekárně a sestřičce chtěla vysvětlit, že prostě nic nemáme. Ona ale řekla, ať to zkusíme znovu a dala dceři napít vody z kelímku. Dcerka se spíš bála, že ji to bude nějak bolet a hlavně, že ji budou píchat do prstíku, proto pořád opakovala: "Auvajs NE!" Trpělivě jsem jí vysvětlovala, že doufám, že do prstíku se píchat nebude, že vím, že ji to bolelo a nechci, aby zase měla bolavý prstík. Paní doktorka snad už nebude potřebovat krev, ale potřebuje trochu počurat houbičku ve zkumavce. Malá se uklidnila a s úsměvem oznámila, že jdeme čurat: "Čuu, já. Poď!" Zvládly jsme to a já jsem ji pochválila.

Pak jsme si krátily dlouhou chvíli tím, že jsem si čistila brýle, nasadila si je a vykulila oči, jakože konečně pořádně vidím. To ji rozesmálo a taky si začala čistit brýlky do okraje sukýnky a kulit na mě oči. Řehnila se tomu pořád dokola a vypadala jak ET mimozemšťan. Paní doktorka usoudila, že už je na tom malá lépe, i když ještě do konce týdne má brát léky a zůstat doma. Zdržely jsme se čekáním déle, než jsem počítala a já jsem byla nervózní, že mi za chvíli začíná pracovní doba a nestihnu přijet včas. Zavolala jsem šéfové, omluvila se, že budu mít tak dvacet minut zpoždění a ona mi klidně říkala, že není třeba se tak omlouvat a nic se neděje. Pro mě ale bylo důležité, že jsem se odhodlala, zavolala a vysvětlila situaci, než abych se evidentně pozdě snažila nenápadně proplížit do kanceláře a cítila se provinile.

Odpoledne svítilo sluníčko a my jsme měli s manželem sraz před školou, ale místo na rande jsme šli na pohovor se synovou učitelkou. Nevěděli jsme, co syn ve škole dělá, nebo nedělá, jak se mu daří, a potřebovali jsme se poradit. Kromě toho, že je mi ho chvílemi líto, protože si myslím, že ho něco trápí, nebo si s ním nevíme rady, když se vztekne, a potřebujeme se o pomoc obracet na odborníky, jsme si navzájem popisovali i vtipné zážitky se synem a dozvěděli jsme se, že se ve třídě cítí snad dobře a že ho spolužáci mají rádi. Učitelka oceňovala, že se o něj tak zajímáme a i ona nás ujistila, že jí na žácích opravdu záleží.

Večer nám syn recitoval básničku na zítřejší recitační soutěž. Přednesl ji fakt srandovně a měnil přitom hlas, takže jsme se pobaveně zasmáli. (Ráno jsem ho ještě napodobovala, jak se usilovně snaží říkat "Ř": Zasekne se, natvaruje pusu do čtverečku a vyrazí ze sebe: "Na Šumavě v háji (nádech) br…ŽzŘíííízek zaběhl se pěkný (nádech) r…ŽzŘíííízek." Hrozně se tomu smál.)

Manžel mě každý den chválí, že mi to sluší a já se snažím oblékat hezky a zůstat tak i večer na doma. Pořád mám spíš chuť ve flanelovém pyžamu (kdybych nějaké měla) zalézt pod peřinu o půl deváté a usnout sama, nebo schoulená do klubíčka u manžela, aby po mně nikdo nic nechtěl.


Úterý

Synovi jsem po práci koupila kuchyňskou minutku, aby si mohl měřit čas na úkoly. Jde mu to totiž lépe, když ví, že na něco má třeba deset minut a snaží se být rychlejší. Líbila se mu a nemohl se dočkat, kdy si ji natáhne. Má normální ciferník na 60 minut. Před pár dny jsem koupila jednu, co vypadala jako vajíčko naměkko ve stojánku, ale ta se hned rozbila a dcerka ji má jako dekoraci ve své hrací kuchyňce nebo "krmí vajíčkem na lžičce" své miminko.

Odpoledne mě manžel při rozloučení místo lechtavého a šmejdivého hlazení po zádech na pozdrav pevně objal a přitiskl k sobě a já jsem měla pocit, že to je přesně to, co potřebuju. Zasténala jsem mu do ucha, a kdyby nespěchal do města vyzvednout syna z kroužku, asi bych mu začala rozepínat montérkovou kombinézu a vzala zpět svůj výrok, že teď na to opravdu nemám ani pomyšlení. Přijel totiž na skok z práce, aby mě "přepadl" a chtěl se pomilovat asi přímo v kuchyni, kde mě zastihl. Já mu s tou svou nenáladou pořád opakuju, nebo spíš naznačuju, že na sex nemám chuť, ať nenaléhá a on je pochopitelně zklamaný. Snaží se to vydržet, ale nevím, jak dlouho to zvládne.

Denně si neodpustí svoji průpovídku, kterou už máme obehranou v různých variantách: přijde ke mně a prosebně nebo lítostivě se zeptá: "Máš mě ráda?" Ani už nečeká na moji odpověď: "ano", "to víš, že mám", "moc", nebo "ale jo" a dodá: "Tak mi ho vykuř." Je schopen ji použít doma o samotě, ale i na ulici, v obchodě, mezi cizími lidmi, před dětmi nebo babičkou a v nejnemožnějších chvílích. V těch absurdních situacích je to někdy aspoň k smíchu. Odpovídám mu automaticky: "Jo mám, ale teď ne", nebo: "To by ses divil, kdybych tady teď fakt začla, co?" Ale často je to prostě otravné. Většinou obrátím oči v sloup, vzdechnu nebo ho nějak odbudu. Já vím, že to má rád a potřebuje to, a ráda bych mu to potěšení poskytla, ale když si o to takhle řekne, je to protivné a neerotické. I kdybychom měli čas a chuť, když on nahodí ten svůj psí pohled a škemravý hlas, mám po náladě. Připadá mi to, jako bych mu měla prokázat službičku, třeba ostříhat nehty na nohou. Pedikúru mu můžu (výjimečně) udělat a nijak nezáleží na tom, že mě to nebaví. Ale tohle si chci taky užít. Nevím, co by z toho měl, kdybych to dělala s nechutí a sebezapřením.

Večer jsme na gauči navázali na příjemné loučení z odpoledne, mazlili se (nemám ráda to slovo), prostě se schylovalo k sexu, ale zůstávali jsme úplně oblečení. To je nevýhoda punčochových kalhot, které teď v zimě nosím, že se buď musím úplně vysvléct, což zdržuje a ruší, nebo si na pokračování nechat zajít chuť. Už aby se trochu oteplilo a mohla jsem zase oprášit punčochy na podvazky. Dostala jsem se do toho správného rozpoložení, abych s chutí udělala to, o co mě manžel tak dlouho (neúspěšně) prosil.


Středa

V práci jsem měla zastupovat kolegyně, jedna je nemocná, druhá má dovolenou a tak všechna práce je na následující tři dny na mně. Měla jsem z toho strach, ale pro dnešek jsem to docela dobře zvládla. Jak jsem pořád vystresovaná a přinasraná, tak mám-li dost úkolů, přestanu tu svou blbou náladu tak prožívat. Dokonce jsme po telefonu trošku flirtovali s kolegou, když jsem mu nahlásila splnění úkolu, měl radost a s úsměvem (který jsem jen slyšela) mi řekl: " To je super, jste zlatá." Taky mě to potěšilo, usmívala jsem se, ale zmohla jsem se jen na: "Dobře, tak na shledanou."

Večer jsem se musela pochlubit manželovi, že se mi kupodivu docela dařilo a jak mi zvedl náladu jeden malý telefonát a jedna nevinná věta a on mi řekl: " A proč myslíš, že já flirtuju třeba s prodavačkama za kasou? Mají toho moc, každý se na ně mračí, tak je chci trochu rozveselit. A sám si taky udělám radost."

Večer mě zase dostihla ta věčná přinasranost, ale hlavně jsem měla strašný hlad, cítila jsem se slabá skoro na omdlení nebo na zvracení a zrovna moje večeře trvala na přípravu déle, než ostatním. Takže manžel s dětmi už jedli, ať jdou děti včas spát a on měl taky hlad a nechtěl jíst pozdě, aby mu nebylo těžko, a já jsem tam seděla, trpěla, a ještě mi pak manžel tu moji náladu vyčetl, že doléhá na všechny ostatní a jemu už dochází trpělivost.

Na usmířenou jsem nalila každému panáka, ťukli jsme si a on už v lepší náladě prohlásil, že jestli budeme pít pokaždé, když ho naštvu, asi z něj bude alkoholik.


Čtvrtek

Vzpomněla jsem si na včerejší příjemnou kolegovu lichotku po telefonu a napadlo mě, jestli by se taky tak usmíval, kdybychom spolu mluvili tváří v tvář. Poslední dobou, i když se snažím hezky oblíkat, se vůbec neupravuju a asi vypadám jak šmudla. Mám pořád mastné vlasy sepnuté do drdolu a nevýrazné jakoby (někdy opravdu) ubrečené oči. Tak jsem si ráno umyla vlasy a namalovala oči a rozhodla jsem se, že pokud s někým budu mluvit, budu se víc usmívat. Protože ať jsem sebelíp oblečená, pokud se tvářím kysele, vůbec mi to nesluší a necítím se dobře. A v práci jsem se usmála na chlapa v montérkách, se kterým jsme se málem srazili ve dveřích, a hrozilo, že na mě vysype písek z koleček.

Chtěla jsem zavolat manželovi a omluvit se za večer, bylo mi líto, že jsem byla protivná a chtěla jsem vysvětlit, proč, ale předběhl mě a zavolal první. Vylíčil mi se smíchem, jak seřval někoho v práci, ten si na něj stěžovat u šéfa a pak si u toho šéfa vyjasňovali, kdo má pravdu. Popisoval to jako zábavnou historku, ale mě to připadalo, že sice možná byl v právu, ale ruply mu nervy a přehnal to, že řval. Tak jsem mu řekla, že je mi líto, že svou blbou náladu šířím dál a že včera to všechno bylo hlavně z hladu. Smířlivě přiznal, že se těší na sobotu, kdy jdeme spolu na dlouho plánované rande a že má pro mě slíbený dárek a nemůže se dočkat, až ho rozbalím.

Objednal mi krásné tyrkysové sportovní sandály na léto, ať mám v čem chodit na dovolené po lese. On, který miluje boty s vysokými jehlovými podpatky a byl by nejradši, kdybych v nich i spala. On, ze kterého jsem dřív měla strach, že myslí vážně věty o vyhazování tenisek, balerínek a žabek a pětadvaceti na zadek za to, že je občas nosím. On, kterému jsem se pořád snažila zavděčit a zalíbit a pak se necítila pohodlně a vylívala si na něm zlost, protože jsem mu nedokázala říct, že někdy bych si chtěla vzít na nohy něco jiného než podpatky. Už párkrát se mi s velkým úsilím podařilo mu to říct a svět se nezbořil. Nezbil mě, ani mi nepovyhazoval jiné boty. Má mě rád a chce mi dělat radost. A váží si toho, že pro něj nosím podpatky, jak nejčastěji můžu. DĚKUJU - za ty sportovní boty a taky za tu spoustu lodiček, kozaček a páskových bot (dohromady asi 50 párů), které nám zpříjemňují život. Jemu, když se na mě dívá, jak je nosím, a mně, když vidím jeho nadšení a vděk. Chválí mě, kudy chodí(m). Ale nejlepší kompliment jsem slyšela od kamaráda, když prohlásil, že na nohy bych měla mít zbrojní pas. Na nohy a na manžela jsem měla v životě štěstí.

 
 

víkend 3. a 4. února

5. února 2018 v 21:23 | Život na prášky |  RŮŽOVÝ ŽIVOT - současnost
Po skoro měsíci jsme byli celá rodina pohromadě a nemusela jsem být s dětmi sama. V sobotu u nás byla babička, hrála si s malou a manžel se synem usilovně uklízeli: vyvezli plný vozík ("velký vůz") odpadu z garáže. Mimo jiné 58 lahví od vína (ani si neuvědomuju, kolik radosti jsme si od od vánoc, kdy se uklízelo naposled, užili-vypili). Syn se mi nadšeně chlubil, že po cestě k barevným popelnicím směl řídit. Seděl tatínkovi na klíně.

Já jsem strávila skoro celý víkend v kuchyni, ale zato jsem zvládla několikrát umýt všechno nádobí tak, že mi nic nezůstalo na lince ani ve dřezu, uvařila jsem několik chutných jídel (špagety, kuřecí polévku s nudlemi, králíka na zelenině a bramborovými noky).

S potěšením jsem sledovala, jak manžel montuje nový (už několik měsíců nevybalený) nábytek do obýváku a dcerka mu s tím šikovně pomáhá. Je mnohem zručnější, než syn. Zašroubovala skoro celý šroub imbusem (tou zahnutou tyčkou). Pak děti vykukovaly z poliček, které ještě nebyly postavené u zdi a byly u toho tak roztomilé, že jsem si je musela vyfotit.

Syn přečetl většinu své odměny za vysvědčení a občas nás oblažil nějakým vtípkem z knížky.

V neděli jsem si namíchala z esenciálních olejíčků, kterých mám slušnou zásobu, parfém, prostě jsem je rozředila vodkou. Ale ta vůně je konečně veselá a optimistická, hlavně díky citronu, růži a geraniu.

Večer si manžel s dětmi napustili vanu a z koupelny se půl hodiny ozývalo výskání a smích. Musela jsem se za nimi jít podívat.

Pátek 2. února

3. února 2018 v 14:37 | Život na prášky |  RŮŽOVÝ ŽIVOT - současnost
Celý den jsem se těšila na odpoledne, kdy jsme měli jít do cukrárny se synem oslavit jeho vysvědčení. Dělá nám radost, protože je chytrý, škola ho baví a měl samé jedničky. Nadšení mi kazilo to, že dcerka onemocněla, a tak jsme střídavě uvažovali, jestli ji vezmeme s sebou, i když má teplotu, nebo kdo z nás s ní zůstane doma. Nakonec se nabídla babička, které se ani moc nechtělo chodit po městě. Vyrazili jsme tedy já, manžel a syn.

Nejdřív do knihkupectví, kde si syn mohl vybrat "Deník malého poseroutky". Měl ho slíbený už delší dobu a moc se těšil. Radostně se rozběhl k regálu s dětskými knihami a vybíral, který díl si ještě nepůjčil v knihovně a nepřečetl. Nakonec byl potěšen ještě víc, protože jsme mu koupili díly dva.

V cukrárně si objednal indiánka a džus a když ho asi půlku snědl, pustil se do čtení. Byl úplně spokojený, ani nechtěl jít do herny s prolézačkami, která je součástí kavárny a kvůli které jsme tam šli. My jsme si dali taky zákusek, já jsem po velmi dlouhé době měla kousek sachrova dortu se šlehačkou, a potom pizzu. Příjemně jsme se bavili, syn nám chvílemi ukazoval obrázky a předčítal vtipné pasáže z knížky, a když si na chvíli odešel hrát, bylo to, jako bychom byli na schůzce jen my dva. Na odchodu jsme koupili a nechali si zabalit pro babičku jeden zákusek za hlídání a nemocné dcerce jsme nesli domů sušenku od kávy (dárek, jak pro Popelku, ale ona je má strašně ráda).