Úterý 23.ledna

24. ledna 2018 v 14:14 | Život na prášky |  RŮŽOVÝ ŽIVOT - současnost


Ráno jsem výjimečně šla se synem až do školy a neloučili jsme se jako obvykle před školou, protože jsem mu do školy nesla tašku a lyže na zítřejší odpolední kurz. Trochu jsem se bála školníka a toho, že ho budu muset požádat o uložení těch věcí do dalšího dne. On se většinou tváří tak, že nevím, jestli se zlobí, nebo dělá legraci. Zabručel něco jako: "No tak pojďte", synovi vzal tašku a poslal ho do šatny ve sklepě. Sám šel taky napřed po schodech dolů. Já jsem nesla lyže a za ruku vedla dcerku. Spěšně jsem se se synem na schodech loučila, ale ještě jsme potkali jeho kamaráda, který zdravil: "Čau …, máš hezkou sestřičku!" A syn potěšeně odpověděl na pozdrav a ptal se: "Mami, víš, kdo to byl?" Já jsem si vzpomněla na kamarádovo jméno a on byl spokojený. Školník na nás už volal: "No, kde jste?" a já na to, že malá chodí pomalu. Vzal si ode mě lyže, ukázal mi, kam je ukládá a pak se mi zdálo, že řekl něco jako: "Huš, huš!" a vyháněl nás ze školy ven. Dcerku, která zase trochu obtížně zdolávala schody, zvedl a vynesl nahoru se slovy: "Aby tě tu někdo nezašlápl." Tomu už jsem se zasmála, poděkovala jsem a šly jsme. Manžel mi potom řekl, že to školník vždycky vypadá jak bručoun, ale s dětmi žertuje.


V práci jsem si s údivem uvědomila, že MĚ BAVÍ. Pro mě, dříve vyhořelou, nešťastnou a ze stresu nemocnou, permanentně naštvanou na celou naši organizaci, přesvědčenou, že vůbec nic tady nefunguje, nikdo mě nepochválí a neocení a celé moje studium a práce v pomáhající profesi byl jeden velký omyl, z kterého mě vysvobodilo až těhotenství, to bylo překvapující a příjemné zjištění. Nechápala jsem dřív, jak může někoho (třeba moji pozitivně zářící kolegyni) práce bavit, a vlastně jsemjí záviděla. Teď jsem vděčná, že mi pomohla v začátku, můžu se s ní kdykoliv poradit, a mám chuť jí říct, ať mi přenechá víc své práce a i se šéfovou se domluvit na prodloužení úvazku. Nejen kvůli penězům, nebo tomu, že nepotřebuju už tolik volna pro děti, ale že chci tu práci dělat pořádně a potřebuju na to víc času. A dovedu si představit, že bych s chutí dělala i jinou práci v podobném oboru.


Celé dětství a dospívání mě lidi hodnotili jako citlivou a empatickou, a chválili, že je to tak správně. Předpovídali, že ze mě bude milující maminka a pečující a pomáhající pracovnice. Ale já jsem to brala jen jako povinnost, poslouchat, když někdo mluví, přikyvovat a tvářit se soustrastně nebo chápavě a přikyvovat. Uvnitř jsem necítila nic. Jak jsem měla sdílet emoce, když jsem své vlastní potlačovala? Teď mám sice velkou spotřebu kapesníků, protože slzím každou chvilku, ale připadá mi to v pořádku. Když poslouchám o starostech jiných lidí a připomíná mi to ty moje, vcítím se a třeba i pláču. A chtěla bych jim pomáhat. Tak jako jsem si pomohla já.

A učím se "mluvit". Zatím je to často jen chuť něco říct, ale už jsem se několikrát přemohla a řekla, co cítím a bylo to fajn.


Pak přišel kolega s omluvou, že si musí u vedlejšího stolu něco udělat, že nemůže být ve své kanceláři, a říkal: Dělejte, že tu nejsem. Měla jsem chuť mu říct, že to nepůjde, protože o samotě trpím samomluvou a před ním se stydím. Půjčil si ode mě propisku, navrhl, že mi zařídí lampičku na stůl a nechá spravit psací stůl, na kterém už ani nejdou otevírat šuplíky. Zeptal se: "Jejda, co to tu spadlo?" A ukazoval na informační tabuli, které upadla nožička, a já jsem nevěděla, jak ji spravit, tak jsem ji tam postavila našikmo. Začali jsme to spolu spravovat a já jsem si všimla, jak hezky voní. Já teda nevím čím, ale i kdyby to byl pitralon (on je takový trochu otcovsky staromódní), líbilo se mi to a měla jsem chuť ho pochválit.


V podvečer přijel manžel konečně z hor. Povídali jsme si spolu u kafe, manžel blbnul na gauči s dcerkou, lechtal ji a olizoval jí nos, až se celá třásla smíchem, k večeři jsme si udělali tatarák a pili červené víno, pomilovali se, a pak jsem usnula na gauči.



 

 
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama