Strach ze selhání

27. ledna 2018 v 21:07 | Život na prášky |  Ostatní
V úterý večer si syn náhle vzpomněl, že na následující den nemá úkol do výtvarky. Byl rozčilený a tvrdil, že za to bude zase zapomněnka a pak poznámka, protože už toho zapomněl víc. Měl z toho strach, ale nebyl schopen říct, co si mají přinést. Opakoval, že jim učitelka neřekla, aby si to zapisovali. Jakoby jim to výslovně zakázala. Vypadalo to, že je všechno nanic.

Jeho hrozící poznámka a neochota to nějak řešit, ale rozčílila mě a snažila jsem se mu vysvětlit, že za poznámku bude trest. Už jsem křičela, když jsem mu říkala, že se určitě budeme zlobit, táta mu možná dá pohlavek, nebude si moct hrát na tabletu, prostě bude průšvih. Chudák byl z toho vynervovaný a sám si začal na sebe vymýšlet tresty jako:"To si teda rozmyslím, jestli si s sebou na hory vezmu ten tablet a jestli budu chtít na cestu koupit ten kyblík bonbónů." Bylo mi ho líto. Takhle jsem to nechtěla.

Jala jsem se vysvětlovat (možná pořád ještě moc přísným hlasem), že potřebuju, aby spolupracoval, ale jsem ochotná mu pomoct, abychom se průšvihu vyhnuli. Ne nejít zítra na výtvarku, jak nesměle nejdřív navrhl, ale najít doma v jeho věcech ten úkol, zjistit, co si vlastně měli donést, a společně to ještě před spaním udělat. Dala jsem mu na výběr: bud se teď na všechno vykašle (zhrozil se, že je to sprosté slovo), půjde spát a zítra bude průšvih, křik a trest, a to nikdo z nás nechceme, nebo ať mi teď řekne: "Mami, chci to napravit a prosím, pomoz mi." Trvalo mu dlouho, než se rozmyslel (možná, než se uklidnil, přestal se bát a došlo mu to), ale pak tichým hláskem řekl: "Mami, prosím, pomoz mi s tím."

Doma jsem fakt usilovně hledala na školním informačním systému, co dělali minule ve výtvarce a čeho by se mohl úkol týkat, ale nenašla jsem nic. Vůbec nechápu, kde se v synovi vzalo to přesvědčení, že něco na zítřek musí mít, nemá to a není v jeho silách to splnit. Pak jsme probírali všechny jeho výkresy |(naštěstí si o víkendu papíry roztřídil a nic nechtěl vyhodit) a přitom mi řekl, že dělali ptáčky a jemu se "prd povedl" (tak silné slovo od něj běžně neslyšíme) a zítra mají k těm ptáčkům dělat budku.

Nakonec jsem našla výkres, na kterém bylo cosi jako ptačí mrtvolka a on přiznal, že to je ono. "No vidíš, jak se mi nepovedl! Já prostě sýkorku nedokážu nakreslit. Ve škole jsme to kreslili podle encyklopedie." Navrhla jsem mu, že taky máme encyklopedii s ptáky, a že by to mohl podle ní nakreslit znovu. Vyhledali jsme sýkorku parukářku, kterou měl kreslit, on si sedl a za mého lehkého povzbuzování ji za chvíli měl nakreslenou. Viditelně se mu ulevilo a měl radost, jak se povedla. Sám se pochválil i já jsem ho chválila.

I když další den ve škole dělali už něco jiného a ptáčkovi asi nikdo nevěnoval pozornost, já jsem ráda, že jsme to spolu takhle zvládli. Snad se mi podařilo mu ukázat, že se nemá dopředu vzdávat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama