Pátek 26.ledna

27. ledna 2018 v 10:29 | Život na prášky |  RŮŽOVÝ ŽIVOT - současnost
Do práce jsem dorazila nezvykle brzy a ani mě to nemrzelo, naopak byla jsem optimisticky naladěná a žačala pracovat o půl hodiny dřív. Telefonovala mi paní z SPC kvůli dceři a vyjasnily jsme si včerejší nedorozumění.


Volala jsem manželovi, abych ho pozdravila a zeptala se, jak se mu daří v práci a on v dobré náladě řekl, že teď řeší nějaký oříšek, který jim nejde rozlousknout. Pak, jakoby dostal úžasný nápad, skoro vykřikl: "Já vím co, půjdu se vysrat!" A z telefonu bylo slyšet jeho kolegu, který říkal, že to je ale skvělý obrat situace. Oba (všichni tři) jsme se tomu smáli.


Odpoledne u babičky si děti kreslily, prospěvovaly a dobře se bavily. Dcerka chtěla, ať jí nakreslím její oblíbené červené šatičky a potom dokreslím ji do těch šatiček a vznikl z toho podivný kulturista.


Syn si pořád vybírá nějakou Žáčkovu básničku a odříkaval: "Já vám klaním, haudujůdů, vaše oběd už být v čudu. Pozdě bycha honit, yes, tešilo mě, dobrý dnes!" Navrhla jsem mu, že tuto část, která má znít anglicky by mohl říkat s bonbónem v puse, ať má správnou výslovnost.


Pak se mi něco nepovedlo a z té události jsem neměla dobrý pocit, ale myslím, že je velmi důležité, jak jsem to vyřešila a dobře to dopadlo. Chci si o tom ještě se synem popovídat.
Slíbila jsem mu totiž, že mu u babičky, kde zůstával přes noc, nechám tablet na hraní a já s dcerkou jsem jela domů. Večer mi volala babička, teda její číslo se objevilo na displeji a na moje: "Ahoj babi." se ozval syn: "Já nejsem babi." Ptal se, kde je ten tablet a já jsem si uvědomila, že u mě v kabelce doma. Vykřikla jsem: "Doprčic, já jsem zapomněla, promiň". Syn odpověděl, že se na mě nezlobí za to sprosté slovo, ale ať mu ten tablet přivezu. Mně se už nechtělo, chystala jsem dcerce večeři a chtěla se pustit i do svojí, dát si víno a prostě už nikam nejezdit. Řekla jsem mu, že se mi nechce, omlouvala jsem se, že jsem to tak zapomněla a začala vymýšlet výmluvy a jiné varianty, že bude mít tablet zítra déle, ať se teď dívá na televizi, čte si a tak.
Vedle něj stála babička a já jsem slyšela, jak mu říká podobné věci, jako: "Tak to nech být, maminka nemůže přijet, pusť si televizi." Chudák asi nevěděl, koho poslouchat dřív, jesli mě v telefonu, nebo babičku vedle. Chápu, že tuhle situaci by nevyřešil v klidu ani dospělý, natož malé dítě, které je ukřivděné, ještě na něj všichni mluví, křičí a vlastně mu zakazují to, co měl slíbené.
Chtěla jsem se s ním domluvit, jestli to teda zvládne bez tabletu, a potřebovala jsem, ať babička do toho přestane mluvit. Zvýšila jsem rozčileně hlas a křičela: "Běž s tím telefonem někam bokem, nebo řekni babičce, ať přestane mluvit." Místo toho to vzala babička a já jsem na ni vykřikla, že chci mluvit se synem, že do něho nemůžeme hučet takhle obě. Řekla: "já nehučím" a asi se urazila.
Syna jsem se teda zeptala, jestli může být dnes bez tabletu ale on nechtěl. Trval na tom, že jsme mu to slíbili.
Došlo mi, že mi brání jenom moje pohodlnost a že můžu nasednout znovu do auta i s dcerkou a prostě mu tablet přivézt a za půl hodiny jsme zpátky. Tak jsem mu řekla, že jedu. Před domem jsem zavolala, ať si pro to syn přijde, ale přišla babička. To mě zase naštvalo.
Tak ona mu dovolí mi zatelefonovat ze svého mobilu a hned ho zase přemlouvá, ať se na to vykašle, že tablet nebude. A když mu ho přivezu já a chci mu vysvětlit, jak je důležité dodržet slovo a napravovat chyby, pokud je to možné i přes nepohodlí, nebo nechuť, a chci od něj slyšet aspoň: "Děkuju", tak mu to vítězně předá babička.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama