Óda na radost

30. ledna 2018 v 14:20 | Život na prášky |  ZAMYŠLENÍ nad tématem týdne
Naději na prožití spokojeného života, na pocit radosti, štěstí a lásky si každý uchovává v srdci. Ten, kdo už šťastný je, doufá, že mu ten pocit vydrží co nejdéle, a ten, komu se nedaří, se k ní upíná a nechce se jí vzdát. Protože kdo se vzdá naděje, vzdá se i svého života.

Někomu pomáhá modlitba, jinému třeba soustřeďování myšlenek a pozitivní energie. Mně pomáhá k tomu, abych neztrácela naději, tento deníček, kam si zapisuju příjemné zážitky a drobné každodenní situace, které mi přinášejí radost a které nechci nechat bez povšimnutí. A jak jsem si dnes náhodou uvědomila, v jednom z nejtěžších životních období mi pomohla hudba. Konkrétně jedna skladba.


Dětem i sobě za odměnu jsem v pustila Ódu na radost. Několik let staré video na youtube, jak se členové orchestru postupně scházejí na náměstí a hrají pro kolemjdoucí. Na začátku je tam jen violoncelista s kloboukem položeným na zemi, do něhož malá holka hodí minci a on zlehka začne hrát, další hudebníci jakoby náhodou jdou kolem i s nástrojem, přidají se a v závěru celý orchestr a pěvecký sbor zaplní náměstí hudbou. Lidé se zastavují, zpočátku se zvědavě zaposlouchají, usmívají se, a postupně se radost rozlije po tvářích všech, někteří zpívají, děti tančí a jásají, máchají ručičkama do rytmu, nějaká holčička vyleze na pouliční lampu, aby lépe viděla a zvýšky orchestr diriguje, div že nespadne.



Vzpomněla jsem si, jak jsem Ódu na radost nahranou provizorně na mobilu nebo diktafonu pouštěla dcerce, když byla po operaci srdíčka na jednotce intenzivní péče v umělém spánku. Nechávala jsem jí tam ten diktafon, na kterém byly i písničky, které jsem jí zpívala já, nebo její bráška, protože jsem tam s ní nesměla zůstat. Sama jsem si tou hudbou dodávala sil. A protože se neumím modlit, upnula jsem všechnu svou naději na její přežití a uzdravení k myšlence, že až se probudí, bude všude znít Óda na radost. A taky jsem si vzpomněla na ten nádherný pocit, který nás všechny zaplavil, když se opravdu po mnoha dnech strachu probrala, usmívala se jak sluníčko a měla zase chuť do života.

Při této skladbě budu už asi vždycky plakat, ale radostí a vděkem.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Unavená matka Unavená matka | 30. ledna 2018 v 22:10 | Reagovat

Tak ať vám to sluníčko stále svítí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama