Konečně růžový život

21. ledna 2018 v 14:48 | Život na prášky |  RŮŽOVÝ ŽIVOT - současnost
Je to už pár měsíců, co jsem byla na přednášce Petra Ludwiga o tom, jak získat a udržet si životní spokojenost. Téma přednášky mě zaujalo a přednáška sama mě nadchla. Mimo jiné mluvil o tom, že lidé mají jakési vnitřní nastavení (možná vnitřní hlas), podle kterého jednají. Buď jim říká: "Nestojíš za nic, nikdy to nezvládneš, už se nezměníš", nebo: "Zkus, to, zvládneš to, může to být jenom lepší." A na základě svého jednání se cítí buď sklesle, bez elánu, nešťastně a nespokojeně, nebo naopak optimisticky, plni energie a spokojení. Každý má svůj osud v rukou a má možnost to své nastavení změnit. Stačí (ono to není tak málo, je to vlastně zpočátku dost práce) psát si každý den seznam pozitivních událostí a zážitků. Nezabývat se tím, co nás trápí a co se nepovedlo, ale soustřeďovat pozornost na to dobré a příjemné. Když budeme mít později k dispozici seznam drobných úspěchů, můžeme se k nim vracet, pročítat si je a nabíjet se energií. Vyvolá to v nás kladné emoce a postupně změnu k lepšímu. Pokud by nás někdy opravdu nic pozitivního nenapadlo, máme si zapsat, za co jsme vděční. Třeba, že jsme živí a zdraví, máme děti, máme co jíst a střechu nad hlavou, nezuří kolem válka, ale žijeme v míru a podobně.

Hned následující den jsem si koupila sešitek a fixu optimistické růžové barvy a jala se zapisovat. Ale moc dlouho mi elán nevydržel a převálcovaly mě starosti a tento blog, který vyznívá dost depresivně. Asi musel uzrát ten správný čas a já jsem se toho všeho negativního potřebovala zbavit. Takže začínám. Růžovým písmem si zapíšu všechno, co mě těší, abych si to uchovala do budoucna.

Sobota 20.ledna
Ráno obě děti v pyžamkách v dětském pokojíčku tančili na "La Donna e mobile" od Bocelliho. Kroužily a vířily po koberci, zdvihaly ruce, vyskakovaly a syn taneční kreaci zakončil vystrčeným zadkem. Natočila jsem to na manželův mobil, ať má něco na zvednutí nálady na cestu. Odjížděl totiž za chvíli na několik dní lyžovat.

Syn na tuto melodii zpívá slova "Běžela ovečka" a ony tam sedí tak perfektně, že si pak tu písničku každou chvíli zpívám. Prý to vymyslel sám. Mám z něj radost.

Pouklízeli jsme společně stromek a závěje jehličí. Děti nosily krabice, sundávaly baňky a smotávaly řetězy. Dcerka při zmínce o nějaké práci, nebo pomoci hned nadšeně hlásí:"Já!" Se synem jsme začali úklid jeho pokojíčku. Učil se máchat a ždímat hadru a utírat prach. Vlezl pod stůl i pod postel, aby utřel sokl kolem stěn.

Den předtím jsem mu řekla, že bude vynášet koš a on se zaradoval, že to je jeho oblíbená činnost. Vynesl pytel do popelnice a pak jsem ho učila, jak umýt koš a šuplík kolem koše,dát dovnitř nový pytel a pozametat kolem. Dcerka chtěla mermomocí taky pomáhat, ale koš neuzvedla, aby ho mohla zasunout na místo, ani jí nešlo rozevřít nový pytel. Když jsem syna pochválila, jak to udělal, řekl potěšeně: "Děkuju." Domluvili jsme se, že zatím mu budeme vynášení připomínat, ale časem bude na to myslet sám a vynášet koš pravidelně.

Odpoledne a v podvečer jsem cítila strašnou únavu, jakoby mě bolelo každé slovo, které mám dětem říct, i to, které od nich slyším. Ode mě to byly většinou pokyny a vysvětlování, kterých za ten den bylo strašně moc. A od dětí mi to připadalo jako otravování. Několikrát jsem po nich křičela a pak se snažila vyčerpaně vysvětlovat, že už nemám sílu, ani náladu a je mi těžko. Že je to jako nemoc, za kterou nemůžu já, ani ony. Že se nezlobím, ony nedělají něco špatně, ale ať už mlčí, nezpívají, nekřičí, že mi to vadí. Nevím, jestli to pochopily. Prostě jsem chtěla, ať jdou co nejrychleji spát a mám od nich pokoj. Ale ani mě nelákala představa klidného (osamělého) večera. Měl by to být spíš večer k dohnání restů, které jsem nestihla přes den -umýt nádobí, vyprat, žehlit atd. Místo toho, jsem si nalila víno a otevřela počítač s blogy. Našla jsem Fotrův deník a jeho článek o tom, jak se (jeho známý) po... na cestě z dětského hřiště. Pobavilo mě to a napadl mě vtipný komentář, který jsem hned napsala. Ani mi nevadilo, že přišel dolů syn, který ještě neležel. Místo strohého "Dobrou noc a mazej do postele" jsem mu blog a svůj komentář přečetla a oba jsme se tomu zasmáli. Syna samozřejmě obzvlášť bavily přisprostlé výrazy, které jindy ode mě neslyší.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 nudistka nudistka | Web | 21. ledna 2018 v 16:33 | Reagovat

Každý přednáška mi připadá jako "super teoretický návod", ale k čemu. Každý druhý by nám chtěl radit, ale co může poradit, jen to co sám zažil. Co je dobré pro jednoho, nemusí být nutně dobré pro druhého.

2 Eliss Eliss | Web | 21. ledna 2018 v 16:53 | Reagovat

Je pěkné si takhle sepsat pozitivní věci :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama