Jsem dokonalá (tak akorát)

16. ledna 2018 v 18:35 | Život na prášky |  ZAMYŠLENÍ nad tématem týdne
Nepamatuji si to, ale asi už v době, než jsem přišla na svět, jsem mohla slyšet uklidňující hlas, který mi říkal: "Spinkej, papej, hraj si, kdy a jak chceš, všechno je v pořádku, dej si načas, jak potřebuješ a až přijde ta pravá chvíle, a všechno bude hotové, přijdeš na svět. Ty to zvládneš, vždyť víš nejlíp, jak na to." A po narození mi tentýž hlas oznámil: "Tak tohle je svět. Vítej. Chceš se dívat? Dívej se. Chceš ochutnat? Ochutnej. Bojíš se? Ozvi se. Sáhni si, poslouchej, raduj se, bez obav. A zdřímni si, jestli toho máš prozatím dost. Všechno, co je tu, je tu pro Tebe. Jsi dokonalá."

Něco takového si musel pomyslet Bůh, když stvořil svět a Adama s Evou: "Uf, dalo mi to zabrat, ale je to perfektní. Tady to máte a užívejte si, já si jdu odpočinout."

Ale na jak dlouho mi tenhle ničím nedotčený hlas vydržel? Moc dlouho ne. Brzy na mě se vztyčeným prstem volali: "Nee, na tohle se nesahá. Nee, ochutnávat nesmíš. Pšt, neplač, nekřič, nezlob! Nee, ještě není mlíčko. Už to stačí, měla jsi dost. Ticho a spi."

Věděla jsem od začátku jistě, kdy mám hlad a kdy chci spát. A kdy se bojím a potřebuji pomoc. Kdy si chci hrát, přitulit se, zkoumat okolí. Ale časem jsem jedla tehdy, kdy mi najíst dali , spala tehdy, když potřebovali mít klid, hrála si s hračkami, které mi dali a o tom, že se bojím, jsem se radši ani nezmiňovala, protože to nepochopitelně rodiče rozzlobilo.

Zjistila jsem, že nesmím poslouchat ten svůj hlas, ale mám poslouchat dospělé, protože na nich jem závislá. Oni vědí nejlépe, jak je to správně. Neslyšela jsem, jak volá: "Tohle přece nechceš, to se ti nelíbí, ty si teď chceš hrát!" A otevírala jsem poslušně pusinku, aby mi do ní maminka v pravé poledne naložila nechutnou beztvarou zelenou hmotu, aby byla spokojená, pochválila mě, jak jsem šikovná a hodná holka, a aby mě nepřestala mít ráda. Naučila jsem se, že to co se mi ozývá v hlavičce je nějak špatné, nevhodné, a měla bych se za to stydět. Že nejsem (zatím) nic.

A tak jsem proplouvala světem, školkou, školou, vztahy, hledala si místo (nejen zaměstnání) v životě s přesvědčením, že jsem se narodila trochu pokažená s nadbytečnou a problematickou vlastností, jakou je vnitřní sobecký hlásek, ale rodiče dělají všechno proto, aby mě spravili, protože oni to na rozdíl ode mě umí. Myslela jsem, že musím být hodná, poslušná a vděčná, že si se mnou dali tolik práce, a ukazují mi správnou cestu, přestože stále ještě jsem se toho zakázaného hlasu úplně nezbavila. A že něco chtít je dětinské, protože jenom miminka něco chtějí a řvou, když to nemají , dokud jim nikdo nevysvětlí, jak to v životě chodí, dokud nejsou správně vychované a uvězněné v systému pravidel a povinností, kde na sobecké myšlenky není místo.

Pak rodičům zákonitě došly síly. Už nechtěli rozhodovat úplně ve všem za mě a hlavně všechno za mě dělat. Já jsem totiž skoro nic neuměla a o ničem nerozhodovala. Doteď jsem nemusela, vlastně nesměla. A najednou pro mě zcela nepochopitelně rodiče obrátili a říkali: "Tak se rozhodni, musíš vědět, co chceš", "Co z tebe bude? Nebudu ti věčne stát za zadkem" a "Chovej se konečně normálně". Byla jsem zmatená a nevěděla, co se sebou. Jak jako "musíš chtít a rozhodni se"? Vždyť to se nesmí! Už dávno jsem svůj vnitřní hlas umlčela, snažím se ve všem vyhovět a přesto to není správně a rodiče jsou zklamaní a vyčerpaní. Asi se tomu říká puberta, která tříská s každým, musí se přetrpět a všichni doufají, že to přejde. U mě sice začala až tak ve dvaceti a trvala přes deset let, ale přešla. Za cenu pláče, nespokojenosti, naschválů a možná i nesmiřitelných konfliktů. I za cenu toho, že jsem si uvědomila, že na něco už je bohužel pozdě.

Ted jsem dospělá a jinak, než podle sebe děti vychovávat neumím a nechci. Nemyslím si, že vím, nejlíp, jak na ně a často pochybuju. Chápu, že rodiče mohli v zákazech a pravidlech hledat vlastní jistotu. Ale ještě si pamatuju, jak zoufale mi někdy bylo. Konečně zase poslouchám hlas, který mi říká: "Takhle to nechceš, tohle si ti nelíbí" a dovolím si něco chtít.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Meduňka Meduňka | Web | 20. ledna 2018 v 10:08 | Reagovat

Zařazeno do výběru na tema-tydne.blog.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama