Čtrvrtek 25.ledna

26. ledna 2018 v 11:12 | Život na prášky |  RŮŽOVÝ ŽIVOT - současnost
Ráno byly na obloze červánky a cestou do města jsem okouzleně sledovala růžovou krajinu kolem. Litovala jsem, že si to nemůžu vyfotit.Bydlíme na hezkém místě a i cesta do práce může být při správném počasí krásná.

V práci jsem mluvila s několika lidmi a dokázala jsem se u toho usmívat. Třeba s paní, která mi byla povědomá a za chvilku mi došlo, že je to cvičitelka z rehabilitace a ptala se mě, jak se mi daří. Poděkovala jsem, že už dobře. Nebo s pánem, který si nedávno půjčil knížky, nestihl je přečíst, a teď je skoro smutně vracel, protože jde domů. Zažertovala jsem, že to je snad lepší nedočíst je, ale být už v pořádku a na to: "No to jo."

Mám nejkrásnější pracovnu, co jste kdy viděli, lidé si ji chodí prohlížet jen tak pro povzbuzení a pro radost.



V podvečer jsme byli se synem u doktora (není nemocný, jen potřebujeme radu, jak ho pochopit) a zatímco si syn nadšeně hrál v čekárně, pan doktor nám vysvětloval, jak se může někdy cítit a jak to pro něj těžké. Říkal: "Nedivte se, že tak za kopu, ale dospělí a lidé bez této poruchy si to nedokáží představit". Bylo mi syna chvílemi líto, ale doktor nás chválil, že se snažíme přístup k němu změnit a dával nám všem naději, že se to bude zlepšovat. Jinak nám syn dělá hlavně radost, je úžasný a jsem ráda, že ho máme (to platí pro obě děti).

Při večeři jsem mu četla básničky od Žáčka, vybírá si nějakou do školy na recitační soutěž. Smáli jsme "zplna hrdla", syn spíš plnou pusou párku. Volal: "Ještě jednu!" Asi pětkrát. Už některé umí a recituje nám je.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama