Leden 2018

Úterý 30.ledna

30. ledna 2018 v 14:44 | Život na prášky |  RŮŽOVÝ ŽIVOT - současnost
Dnes VYSVITLO SLUNÍČKO!

Jakoby vědělo, že už ho potřebuju. Už jsem si chtěla koupit permanentku do solária. Není sice zdravé na pokožku, ale na náladu pomáhá. Aspoň ušetřím.

Jdu vystavit obličej k oknu, snad mi naskákají pihy!

Pondělí 29. ledna

30. ledna 2018 v 14:39 | Život na prášky |  RŮŽOVÝ ŽIVOT - současnost
Manželovi jsem odpoledne dala přečíst svůj blog a jemu se líbil, pochválil mě a spolu jsme si poslechli skladbu, o které jsem psala a já jsem to zvládla bez slz. Objímali jsme se a hladili a já jsem fakt měla z té krásy radost. Dcerka k nám přiběhla a nadšeně poslouchala s námi.

V neděli večer, když se manžel vrátil z víkendu, potěšil mě dárkem, přivezl kanystr medoviny. On ji moc nemusí, ale ví, že já ji mám ráda. V pondělí večer mi nalil dvě skleničky, mňam!

Dívali jsme se na film Nevinnost, který fakt není na pozvednutí nálady nejvhodnější, ale já jsem si uvědomila, jak jsem vděčná, že máme spolu a s našimi dětmi upřímný vztah a že se milujeme.

Plánujeme si, že vyrazíme spolu na "rande" někam do vinárny, těším se a chtěla bych sobě i jemu mu udělat radost pěkným večerem. S dětmi bych jindy chtěla jít do cukrárny - syn dostane ve středu vysvědčení a zaslouží si odměnu.

Óda na radost

30. ledna 2018 v 14:20 | Život na prášky |  ZAMYŠLENÍ nad tématem týdne
Naději na prožití spokojeného života, na pocit radosti, štěstí a lásky si každý uchovává v srdci. Ten, kdo už šťastný je, doufá, že mu ten pocit vydrží co nejdéle, a ten, komu se nedaří, se k ní upíná a nechce se jí vzdát. Protože kdo se vzdá naděje, vzdá se i svého života.

Někomu pomáhá modlitba, jinému třeba soustřeďování myšlenek a pozitivní energie. Mně pomáhá k tomu, abych neztrácela naději, tento deníček, kam si zapisuju příjemné zážitky a drobné každodenní situace, které mi přinášejí radost a které nechci nechat bez povšimnutí. A jak jsem si dnes náhodou uvědomila, v jednom z nejtěžších životních období mi pomohla hudba. Konkrétně jedna skladba.


Dětem i sobě za odměnu jsem v pustila Ódu na radost. Několik let staré video na youtube, jak se členové orchestru postupně scházejí na náměstí a hrají pro kolemjdoucí. Na začátku je tam jen violoncelista s kloboukem položeným na zemi, do něhož malá holka hodí minci a on zlehka začne hrát, další hudebníci jakoby náhodou jdou kolem i s nástrojem, přidají se a v závěru celý orchestr a pěvecký sbor zaplní náměstí hudbou. Lidé se zastavují, zpočátku se zvědavě zaposlouchají, usmívají se, a postupně se radost rozlije po tvářích všech, někteří zpívají, děti tančí a jásají, máchají ručičkama do rytmu, nějaká holčička vyleze na pouliční lampu, aby lépe viděla a zvýšky orchestr diriguje, div že nespadne.



Vzpomněla jsem si, jak jsem Ódu na radost nahranou provizorně na mobilu nebo diktafonu pouštěla dcerce, když byla po operaci srdíčka na jednotce intenzivní péče v umělém spánku. Nechávala jsem jí tam ten diktafon, na kterém byly i písničky, které jsem jí zpívala já, nebo její bráška, protože jsem tam s ní nesměla zůstat. Sama jsem si tou hudbou dodávala sil. A protože se neumím modlit, upnula jsem všechnu svou naději na její přežití a uzdravení k myšlence, že až se probudí, bude všude znít Óda na radost. A taky jsem si vzpomněla na ten nádherný pocit, který nás všechny zaplavil, když se opravdu po mnoha dnech strachu probrala, usmívala se jak sluníčko a měla zase chuť do života.

Při této skladbě budu už asi vždycky plakat, ale radostí a vděkem.


Neděle 28.ledna

30. ledna 2018 v 14:15 | Život na prášky |  RŮŽOVÝ ŽIVOT - současnost
Společně s dětmi jsme dnes celkem činorodě ulízeli celý dům. Ráno ještě před snídaní jsem převlekla peřiny v ložnici a syn si ustlal, uklidil věci a utřel prach. Po snídani jsme zase spolu myli nádobí a poslouchali hudbu - tentokrát Kryštofa. Syn si později sám vysál koberec v pokoji a odnášel věci, které se všude povalovaly, na své místo. Měla jsem dobrý pocit z uklizené domácnosti a společně jsme se těšili na odpoledne.

Ve tři hodiny jsme se vypravili na ten dlouho očekávaný karneval. Děti šly ve svých připravených kostýmech - dcerka za berušku v červených šatičkách s černými puntíky, tykadly na čelence a tylovými krovkami a syn v maskáčích za vojáka. Já jsem se taky snažila se s nimi sladit. Oblekla jsem si vlastnoručně ušitou černou tylovou sukni s červenými puntíky a červenou mašlí, tmavě zelené tričko a na krk modrého motýlka. Syn mě chválil, že mi to sluší a kamarádka obdivovala mou sukni, když se dozvěděla, že jsem ji šila sama. Musím uznat, že mi dala zabrat (jinak totiž vůbec nešiju), ale je skoro tak hezká, jak jsem si ji představovala, nebo jako ta, kterou jsem si asi za patnáct set korun chtěla koupit. Jedna známá nám lichotila, že máme nejlépe sladěný kostým matky s dcerou a že bychom určitě měly vyhrát soutěž. Syn se zapojil kk ostatním dětem a dobře se bavil celou dobu, jenom si občas dal pauzu na párek v rohlíku, džus, křupky, nebo gumové barevné pendreky. S dcerkou jsem většinou zůstávala já, byla chvílemi ztracená v davu dětí a bála se čerta na jevišti.(Herci měli připravený předvánoční program a používají ho asi celoročně). Když ale čert zmizel a my jsme spolu jen tak skákaly do rytmu nějaké dětské písničky, nebo se točila dokolečka na Holka modrooká, nebo Prší, prší, měla nadšením rozzářená očička a tleskala radostně ručičkama. Já jsem se nemohla nabažit pohledu na ni. To je nejlepší lék na všechny moje smutky, úzkosti a neduhy.

Sobota 27.ledna

27. ledna 2018 v 21:46 | Život na prášky |  RŮŽOVÝ ŽIVOT - současnost
Dneska toho pozitivního moc nebylo, je mi smutno, že jsem o víkendu zase sama s dětmi (syn byl u babičky, takže vlastně jen s dcerkou). Ona je rozkošná, umí se nádherně usmívat a mám z ní radost, ale celý den odpovídat na žvatlání, nemoct si ani odskočit, protože chce být skoro pořád se mnou a vyčítavě volá: "Baf!", mě vyčerpává. Pomáhala mi tím, že utřela stůl, pořád si chodila pro vymáchanou hadru a kromě stolku s ní utírala i svoje autíčko.Četly jsme si pohádku o mašinkách a já jsem měla pocit, že si to užiju mnohem víc přes den, než unavená a nervózní večer. Mockrát za den ke mně přijde se svým: "Poď!" a chce mi něco ukázat.

Odpoledne jsem jela pro syna a ten mi líčil, jak si užil den a noc u babičky, že byli volit, projeli se tramvají, k obědu měli řízek, pohrál si, díval se na televizi (což doma nemá) a sám mi poděkoval, že jsem mu přivezla ten tablet. Byla jsem dojatá, objala jsem ho a řekla, jak je pro mě důležité, že mi poděkoval a že jsem to ráda udělala. Jeli jsme nakoupit nějaké potřeby do školy a oblečení pro dcerku a ona si vybrala růžovou tylovou sukýnku. Mně se sice až tak nelíbí, ale ona byla tak nadšená, že jsem jí chtěla udělat radost a koupila ji.

Večer jsme si volali s manželem, řekla jsem mu, že mi je smutno, stýská se mi a těším se, až přijede a slíbili jsme si, že si napustíme večer vanu, dáme si víno, a budeme si povídat. (Myslím, že i jiné příjemné aktivity.) Taky jsem se přiznala, že jsem před časem rozbila sklo v krbových dvířkách, bála se mu to říct a pak na to zapomněla, a ulevilo se mi. Synovi jsem se omluvila, že mě mrzí, že jsem někdy tak protivná, ale že mi bývá smutno. Naplánovali jsme si, že zítra se pustíme společně do úklidu, budeme poslouchat k tomu hudbu a určitě se nám zlepší nálada, když uvidíme kus práce hotové. A odpoledne jdeme na ten maškarní bál.

Strach ze selhání

27. ledna 2018 v 21:07 | Život na prášky |  Ostatní
V úterý večer si syn náhle vzpomněl, že na následující den nemá úkol do výtvarky. Byl rozčilený a tvrdil, že za to bude zase zapomněnka a pak poznámka, protože už toho zapomněl víc. Měl z toho strach, ale nebyl schopen říct, co si mají přinést. Opakoval, že jim učitelka neřekla, aby si to zapisovali. Jakoby jim to výslovně zakázala. Vypadalo to, že je všechno nanic.

Jeho hrozící poznámka a neochota to nějak řešit, ale rozčílila mě a snažila jsem se mu vysvětlit, že za poznámku bude trest. Už jsem křičela, když jsem mu říkala, že se určitě budeme zlobit, táta mu možná dá pohlavek, nebude si moct hrát na tabletu, prostě bude průšvih. Chudák byl z toho vynervovaný a sám si začal na sebe vymýšlet tresty jako:"To si teda rozmyslím, jestli si s sebou na hory vezmu ten tablet a jestli budu chtít na cestu koupit ten kyblík bonbónů." Bylo mi ho líto. Takhle jsem to nechtěla.

Jala jsem se vysvětlovat (možná pořád ještě moc přísným hlasem), že potřebuju, aby spolupracoval, ale jsem ochotná mu pomoct, abychom se průšvihu vyhnuli. Ne nejít zítra na výtvarku, jak nesměle nejdřív navrhl, ale najít doma v jeho věcech ten úkol, zjistit, co si vlastně měli donést, a společně to ještě před spaním udělat. Dala jsem mu na výběr: bud se teď na všechno vykašle (zhrozil se, že je to sprosté slovo), půjde spát a zítra bude průšvih, křik a trest, a to nikdo z nás nechceme, nebo ať mi teď řekne: "Mami, chci to napravit a prosím, pomoz mi." Trvalo mu dlouho, než se rozmyslel (možná, než se uklidnil, přestal se bát a došlo mu to), ale pak tichým hláskem řekl: "Mami, prosím, pomoz mi s tím."

Doma jsem fakt usilovně hledala na školním informačním systému, co dělali minule ve výtvarce a čeho by se mohl úkol týkat, ale nenašla jsem nic. Vůbec nechápu, kde se v synovi vzalo to přesvědčení, že něco na zítřek musí mít, nemá to a není v jeho silách to splnit. Pak jsme probírali všechny jeho výkresy |(naštěstí si o víkendu papíry roztřídil a nic nechtěl vyhodit) a přitom mi řekl, že dělali ptáčky a jemu se "prd povedl" (tak silné slovo od něj běžně neslyšíme) a zítra mají k těm ptáčkům dělat budku.

Nakonec jsem našla výkres, na kterém bylo cosi jako ptačí mrtvolka a on přiznal, že to je ono. "No vidíš, jak se mi nepovedl! Já prostě sýkorku nedokážu nakreslit. Ve škole jsme to kreslili podle encyklopedie." Navrhla jsem mu, že taky máme encyklopedii s ptáky, a že by to mohl podle ní nakreslit znovu. Vyhledali jsme sýkorku parukářku, kterou měl kreslit, on si sedl a za mého lehkého povzbuzování ji za chvíli měl nakreslenou. Viditelně se mu ulevilo a měl radost, jak se povedla. Sám se pochválil i já jsem ho chválila.

I když další den ve škole dělali už něco jiného a ptáčkovi asi nikdo nevěnoval pozornost, já jsem ráda, že jsme to spolu takhle zvládli. Snad se mi podařilo mu ukázat, že se nemá dopředu vzdávat.

Pátek 26.ledna

27. ledna 2018 v 10:29 | Život na prášky |  RŮŽOVÝ ŽIVOT - současnost
Do práce jsem dorazila nezvykle brzy a ani mě to nemrzelo, naopak byla jsem optimisticky naladěná a žačala pracovat o půl hodiny dřív. Telefonovala mi paní z SPC kvůli dceři a vyjasnily jsme si včerejší nedorozumění.


Volala jsem manželovi, abych ho pozdravila a zeptala se, jak se mu daří v práci a on v dobré náladě řekl, že teď řeší nějaký oříšek, který jim nejde rozlousknout. Pak, jakoby dostal úžasný nápad, skoro vykřikl: "Já vím co, půjdu se vysrat!" A z telefonu bylo slyšet jeho kolegu, který říkal, že to je ale skvělý obrat situace. Oba (všichni tři) jsme se tomu smáli.


Odpoledne u babičky si děti kreslily, prospěvovaly a dobře se bavily. Dcerka chtěla, ať jí nakreslím její oblíbené červené šatičky a potom dokreslím ji do těch šatiček a vznikl z toho podivný kulturista.


Syn si pořád vybírá nějakou Žáčkovu básničku a odříkaval: "Já vám klaním, haudujůdů, vaše oběd už být v čudu. Pozdě bycha honit, yes, tešilo mě, dobrý dnes!" Navrhla jsem mu, že tuto část, která má znít anglicky by mohl říkat s bonbónem v puse, ať má správnou výslovnost.


Pak se mi něco nepovedlo a z té události jsem neměla dobrý pocit, ale myslím, že je velmi důležité, jak jsem to vyřešila a dobře to dopadlo. Chci si o tom ještě se synem popovídat.
Slíbila jsem mu totiž, že mu u babičky, kde zůstával přes noc, nechám tablet na hraní a já s dcerkou jsem jela domů. Večer mi volala babička, teda její číslo se objevilo na displeji a na moje: "Ahoj babi." se ozval syn: "Já nejsem babi." Ptal se, kde je ten tablet a já jsem si uvědomila, že u mě v kabelce doma. Vykřikla jsem: "Doprčic, já jsem zapomněla, promiň". Syn odpověděl, že se na mě nezlobí za to sprosté slovo, ale ať mu ten tablet přivezu. Mně se už nechtělo, chystala jsem dcerce večeři a chtěla se pustit i do svojí, dát si víno a prostě už nikam nejezdit. Řekla jsem mu, že se mi nechce, omlouvala jsem se, že jsem to tak zapomněla a začala vymýšlet výmluvy a jiné varianty, že bude mít tablet zítra déle, ať se teď dívá na televizi, čte si a tak.
Vedle něj stála babička a já jsem slyšela, jak mu říká podobné věci, jako: "Tak to nech být, maminka nemůže přijet, pusť si televizi." Chudák asi nevěděl, koho poslouchat dřív, jesli mě v telefonu, nebo babičku vedle. Chápu, že tuhle situaci by nevyřešil v klidu ani dospělý, natož malé dítě, které je ukřivděné, ještě na něj všichni mluví, křičí a vlastně mu zakazují to, co měl slíbené.
Chtěla jsem se s ním domluvit, jestli to teda zvládne bez tabletu, a potřebovala jsem, ať babička do toho přestane mluvit. Zvýšila jsem rozčileně hlas a křičela: "Běž s tím telefonem někam bokem, nebo řekni babičce, ať přestane mluvit." Místo toho to vzala babička a já jsem na ni vykřikla, že chci mluvit se synem, že do něho nemůžeme hučet takhle obě. Řekla: "já nehučím" a asi se urazila.
Syna jsem se teda zeptala, jestli může být dnes bez tabletu ale on nechtěl. Trval na tom, že jsme mu to slíbili.
Došlo mi, že mi brání jenom moje pohodlnost a že můžu nasednout znovu do auta i s dcerkou a prostě mu tablet přivézt a za půl hodiny jsme zpátky. Tak jsem mu řekla, že jedu. Před domem jsem zavolala, ať si pro to syn přijde, ale přišla babička. To mě zase naštvalo.
Tak ona mu dovolí mi zatelefonovat ze svého mobilu a hned ho zase přemlouvá, ať se na to vykašle, že tablet nebude. A když mu ho přivezu já a chci mu vysvětlit, jak je důležité dodržet slovo a napravovat chyby, pokud je to možné i přes nepohodlí, nebo nechuť, a chci od něj slyšet aspoň: "Děkuju", tak mu to vítězně předá babička.

Čtrvrtek 25.ledna

26. ledna 2018 v 11:12 | Život na prášky |  RŮŽOVÝ ŽIVOT - současnost
Ráno byly na obloze červánky a cestou do města jsem okouzleně sledovala růžovou krajinu kolem. Litovala jsem, že si to nemůžu vyfotit.Bydlíme na hezkém místě a i cesta do práce může být při správném počasí krásná.

V práci jsem mluvila s několika lidmi a dokázala jsem se u toho usmívat. Třeba s paní, která mi byla povědomá a za chvilku mi došlo, že je to cvičitelka z rehabilitace a ptala se mě, jak se mi daří. Poděkovala jsem, že už dobře. Nebo s pánem, který si nedávno půjčil knížky, nestihl je přečíst, a teď je skoro smutně vracel, protože jde domů. Zažertovala jsem, že to je snad lepší nedočíst je, ale být už v pořádku a na to: "No to jo."

Mám nejkrásnější pracovnu, co jste kdy viděli, lidé si ji chodí prohlížet jen tak pro povzbuzení a pro radost.



V podvečer jsme byli se synem u doktora (není nemocný, jen potřebujeme radu, jak ho pochopit) a zatímco si syn nadšeně hrál v čekárně, pan doktor nám vysvětloval, jak se může někdy cítit a jak to pro něj těžké. Říkal: "Nedivte se, že tak za kopu, ale dospělí a lidé bez této poruchy si to nedokáží představit". Bylo mi syna chvílemi líto, ale doktor nás chválil, že se snažíme přístup k němu změnit a dával nám všem naději, že se to bude zlepšovat. Jinak nám syn dělá hlavně radost, je úžasný a jsem ráda, že ho máme (to platí pro obě děti).

Při večeři jsem mu četla básničky od Žáčka, vybírá si nějakou do školy na recitační soutěž. Smáli jsme "zplna hrdla", syn spíš plnou pusou párku. Volal: "Ještě jednu!" Asi pětkrát. Už některé umí a recituje nám je.

Středa 24. ledna

25. ledna 2018 v 14:05 | Život na prášky |  RŮŽOVÝ ŽIVOT - současnost
Po práci jsem měla jet na kurz znakového jazyka. Přestože mě to většinou baví a sama jsem si ho vybrala, před začátkem se mi nikdy nechce vyrazit a napadá mě, že bych "šla za školu". Nakonec jsem se přes peripetie se zaparkováním někde v okolí na kurz s mírným zpožděním dostala a ještě cestou (kolem školy) uviděla syna, jak vystupuje z autobusu, nese si lyže a tašku, vrací se spokojeně z dnešního lyžování a jde do družiny. V konverzaci jsme byly jenom dvě studentky, což by mi dřív připadalo nepříjemné a snad bych před začátkem raději utekla, ale teď jsme se s úsměvem pozdravily a sedly vedle sebe. Učitelé se střídají a dnes tam byl ten sympatičtější ze dvou mužů. Oni jsou milí všichni, ale pochopitelně si mi víc líbí muži-učitelé, než ženy . Měly jsme překládat dětská říkadla a nakonec to fakt byla legrace. Snažily jsme se překládat "kvák, kvák", "žbluňk" a "hody, hody doprovody" a neslyšící učitel se nás ptal, co to je "metelice, Nanynka, jarabáček a sychravo".

Doma mě přivítaly obě nadšené děti, vždycky mi běží naproti, volají: "mami, mamčo, maminko!" a pusinkují mě ještě mezi dveřmi.

Domluvili jsme se, že půjdeme já a děti v neděli na maškarní, dcerka si vezme červené puntíkované šatičky, které teď nosí i do školky, a syn půjde v maskáčích od ježíška za vojáka. Původně jsem si z něj chtěla udělat srandu, obléct mu triko s dlouhým rukávem a přes to tričko s krátkým rukávem s nápisem, proužky, nebo obrázkem planet, ulíznout vlasy a nechat ho vést svoje chytré řeči, ale on by to nepochopil a spíš by se mu lidi posmívali. Někdy se totiž chová jako Sheldon z Teorie velkého třesku.

K večeři jsem dělala tousty se šunkou a syn řekl: "Ty se ti fakt povedly!" Dcerky jsem se ptala, jestli si dá takový křupavý chlebíček, nebo svoje oblíbené špagety a ona nadšeně vykřikla: "TOST!" Zaradovala se, že umí nové slovo. Nakonec jedla raději samotnou veku a zapíjela ji mlékem, ale nevadí.

Večer jsme se s manželem dívali na zajímavý rozhovor s novinářkou, a protože byl unavený (asi na něj něco leze), šli jsme brzy spát.

Úterý 23.ledna

24. ledna 2018 v 14:14 | Život na prášky |  RŮŽOVÝ ŽIVOT - současnost


Ráno jsem výjimečně šla se synem až do školy a neloučili jsme se jako obvykle před školou, protože jsem mu do školy nesla tašku a lyže na zítřejší odpolední kurz. Trochu jsem se bála školníka a toho, že ho budu muset požádat o uložení těch věcí do dalšího dne. On se většinou tváří tak, že nevím, jestli se zlobí, nebo dělá legraci. Zabručel něco jako: "No tak pojďte", synovi vzal tašku a poslal ho do šatny ve sklepě. Sám šel taky napřed po schodech dolů. Já jsem nesla lyže a za ruku vedla dcerku. Spěšně jsem se se synem na schodech loučila, ale ještě jsme potkali jeho kamaráda, který zdravil: "Čau …, máš hezkou sestřičku!" A syn potěšeně odpověděl na pozdrav a ptal se: "Mami, víš, kdo to byl?" Já jsem si vzpomněla na kamarádovo jméno a on byl spokojený. Školník na nás už volal: "No, kde jste?" a já na to, že malá chodí pomalu. Vzal si ode mě lyže, ukázal mi, kam je ukládá a pak se mi zdálo, že řekl něco jako: "Huš, huš!" a vyháněl nás ze školy ven. Dcerku, která zase trochu obtížně zdolávala schody, zvedl a vynesl nahoru se slovy: "Aby tě tu někdo nezašlápl." Tomu už jsem se zasmála, poděkovala jsem a šly jsme. Manžel mi potom řekl, že to školník vždycky vypadá jak bručoun, ale s dětmi žertuje.


V práci jsem si s údivem uvědomila, že MĚ BAVÍ. Pro mě, dříve vyhořelou, nešťastnou a ze stresu nemocnou, permanentně naštvanou na celou naši organizaci, přesvědčenou, že vůbec nic tady nefunguje, nikdo mě nepochválí a neocení a celé moje studium a práce v pomáhající profesi byl jeden velký omyl, z kterého mě vysvobodilo až těhotenství, to bylo překvapující a příjemné zjištění. Nechápala jsem dřív, jak může někoho (třeba moji pozitivně zářící kolegyni) práce bavit, a vlastně jsemjí záviděla. Teď jsem vděčná, že mi pomohla v začátku, můžu se s ní kdykoliv poradit, a mám chuť jí říct, ať mi přenechá víc své práce a i se šéfovou se domluvit na prodloužení úvazku. Nejen kvůli penězům, nebo tomu, že nepotřebuju už tolik volna pro děti, ale že chci tu práci dělat pořádně a potřebuju na to víc času. A dovedu si představit, že bych s chutí dělala i jinou práci v podobném oboru.


Celé dětství a dospívání mě lidi hodnotili jako citlivou a empatickou, a chválili, že je to tak správně. Předpovídali, že ze mě bude milující maminka a pečující a pomáhající pracovnice. Ale já jsem to brala jen jako povinnost, poslouchat, když někdo mluví, přikyvovat a tvářit se soustrastně nebo chápavě a přikyvovat. Uvnitř jsem necítila nic. Jak jsem měla sdílet emoce, když jsem své vlastní potlačovala? Teď mám sice velkou spotřebu kapesníků, protože slzím každou chvilku, ale připadá mi to v pořádku. Když poslouchám o starostech jiných lidí a připomíná mi to ty moje, vcítím se a třeba i pláču. A chtěla bych jim pomáhat. Tak jako jsem si pomohla já.

A učím se "mluvit". Zatím je to často jen chuť něco říct, ale už jsem se několikrát přemohla a řekla, co cítím a bylo to fajn.


Pak přišel kolega s omluvou, že si musí u vedlejšího stolu něco udělat, že nemůže být ve své kanceláři, a říkal: Dělejte, že tu nejsem. Měla jsem chuť mu říct, že to nepůjde, protože o samotě trpím samomluvou a před ním se stydím. Půjčil si ode mě propisku, navrhl, že mi zařídí lampičku na stůl a nechá spravit psací stůl, na kterém už ani nejdou otevírat šuplíky. Zeptal se: "Jejda, co to tu spadlo?" A ukazoval na informační tabuli, které upadla nožička, a já jsem nevěděla, jak ji spravit, tak jsem ji tam postavila našikmo. Začali jsme to spolu spravovat a já jsem si všimla, jak hezky voní. Já teda nevím čím, ale i kdyby to byl pitralon (on je takový trochu otcovsky staromódní), líbilo se mi to a měla jsem chuť ho pochválit.


V podvečer přijel manžel konečně z hor. Povídali jsme si spolu u kafe, manžel blbnul na gauči s dcerkou, lechtal ji a olizoval jí nos, až se celá třásla smíchem, k večeři jsme si udělali tatarák a pili červené víno, pomilovali se, a pak jsem usnula na gauči.