Výchova

13. prosince 2017 v 10:37 | Život na prášky |  NA PRÁŠKY - minulost
Co kdyby přiznal, že něco nezvládne, neumí, nebo nedokáže pomoct? Co kdyby někdy ukázat svou slabost? Myslel si o sobě, že je chlap, který všechno zvládne, všechno má vyřešit. Chlap je silný za všech okolností. Zvlášt´ otec, který má dvě malé holky. Nebo jednu - se kterou si neví rady. Proč by nemohl říct: "Ivi, nevím si rady. Bojím se, že se budeš trápit. Trápí mě, když tě vidím, jak jsi smutná, a že ti nedokážu pomoct. Bojím se, že uděláš nějakou velkou chybu a já jí nedokážu zabránit."? Nic takového nikdy neřekl. Nechtěl takhle se projevit. Myslím, že kdyby tyhle věci, nebo něco podobného říkal, že by u toho i brečel, protože člověk strachy brečí. Ale asi se bál, že by působil jako slaboch, protože tohle se prostě nedělá, aby chlap před dcerou, dítětem, něco takového ukázal. A tak moc se bál vypadat jako slabý, že mu nevadilo, nebo spíš nedocházelo, že bude vypadat jako krutý. Že mi opravdu ubližoval. Dělal věci, které mě bolely, zraňovaly, jen proto, aby neukázal, že si taky neví rady.

Doufám nebo předpokládám, že to bylo v dobrém úmyslu, proto, že mě měl rád a chtěl, abych se vyvarovala chyb, abych byla šťastná a spokojená. Abych fungovala podle jím nastavených pravidel, která považoval za správná a pokud tato správná pravidla příjmu, tak nakonec budu šťastná a spokojená. Já jsem ale úplně jiná než on a následování jeho pravidel nefungovalo. A místo toho, aby řekl: "já prostě nevím, co mám dělat. Rád bych ti pomohl a nevím, jak a vidím, že jsem úplně bezmocný", nekompromisně prohlásil: "Bude to, jak jsem řekl a basta". Chápala jsem to jako: "ty jsi úplně nemožná, už se konečně chovej normálně, jak jsem ti teď řekl." Cítila jsem se jak hadr, nicka, nula, která není schopná samostatného života, nemá právo na vlastní rozhodování, a která má být ráda, že je ráda. Ráda, že si ji nechají, nevymění za jinou. Když budu dělat, co mi řekli, tak mě budou mít rádi a neopustí.

Ne, že bych v dětství mívala konkrétní strach, že mě rodiče vyhodí na ulici, zbijí, někam odvezou, nebo nechají v lese, ale strach, že mě opustí, když se proviním, jsem cítila v podstatě pořád. Jakmile se rodiče rozzlobí, hrozí, že mě opustí. A to bude můj konec, protože co bych zmohla jako dítě sama bez rodičů. Nakonec někde sama zahynu. Takto do důsledku jsem to nedomýšlela, ale pocit to byl stejný. Toto nebezpečí mi nehrozí, pokud dělám, co mi řekli, jsem hodná holka, nosím dobré známky, nedělám průšvihy, nic pro sebe nechci, držím hubu a krok.

Přísná, správná a důsledná výchova podle mnohých rodičů vypadá od útlého dětství asi takhle:
"Ty, buď rád, že jsi. My rozhodujeme a víme nejlíp, co potřebuješ, co ti udělá radost. Rozhodujeme o celém tvém životě. Žádné takové, že ty si budeš určovat, co budeš dělat. Nezajímá mě, že jsi zklamaný, nebo se ti něco nelíbí. Když to dáváš najevo svými prostředky, jako je křik, pláč, vztek, zasloužíš si trest. Po tvém, milánku, nebude. Ty nám přes hlavu nepřerosteš".

Dítě si z toho vezme poučení: Já nemám právo něco chtít. Jakmile něco chci, a protože to neumím říct slovy, tak křičím, začnou se rodiče zlobit, křičet, někdy mě i plácnou a to bolí. Když se projevím, přestanou mě mít rádi a možná mě i opustí. Bez maminky a tatínka bych nebyl. Nesmím je zlobit. Rozzlobit si maminku a tatínka nějakým svým přáním a touhou nepřichází v úvahu.

Po pár takto zvládnutých scénách už je děcko hodné, ví, co si může a nemůže dovolit. Jako čokl, co stáhne ocas, sklopí uši a čeká, jestli nebude výprask. Tak jsem se v podstatě cítila. Samozřejmě, že od rodičů dostanu všechno, co potřebuju. Mají mě rádi, živí mě, ukazují mi, co je správné, umožní mi zábavu. Když se společně bavíme, podle představ rodičů, je všechno v pořádku - jsme pěkná rodinka, máme se rádi, panuje harmonie. Dokud nechci něco jiného. Do té doby jsem hodná dceruška a rodiče oceňují, že vím, jak se chovat:

Nic nechtít. Nemyslet na sebe a nebýt sobecká.
Neozývat se. Neprojevovat názor a zůstat v koutě. "Sedávej panenko…." Případně: "Běž si hrát!" (… a neruš dospělé.) "A pidli!" (totéž co "mazej!" - bez odmlouvání běž a dělej)
Neopovažovat se být nevděčná.
Nepřidělávat starosti.
Nedělat scény.
Nefrcat si.
Nevymrčovat.
Nezatěžovat nějakými svými citovými výlevy, na které nikdo není zvědavý.
Smířit se s tím, co dostanu a za víc stejně nestojím.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hnedoocka Hnedoocka | Web | 13. prosince 2017 v 11:23 | Reagovat

Bude to, jak jsem řekl! - Vidím v tom i svýho tátu a stejný vnímání z mojí strany jako tvoje. On je taky navenek tvrďák, kterej se nikdy nesníží k tomu, aby dal najevo svý pocity. A přitom by mi to tolik pomohlo a věřím, že i jemu...

2 zivot-na-prasky zivot-na-prasky | 13. prosince 2017 v 12:19 | Reagovat

A může dospělá ženská otci s pláčem říct: "Už mi, prosím, neubližuj"?

3 Eliss Eliss | Web | 13. prosince 2017 v 16:17 | Reagovat

To mě mrzí co sis v dětství zažila, a nechceš si o tom zkusit s tátou ještě promluvit?

4 nudistka nudistka | Web | 13. prosince 2017 v 18:09 | Reagovat

Dospělí dělají chyby a dětem moc nerozumí. Řekla si mu někdy, že je krutý? Možná by to chtělo víc mluvit z očí do očí.

5 zivot-na-prasky zivot-na-prasky | 14. prosince 2017 v 7:01 | Reagovat

[3]:

[4]:
Už si s ním nepromluvím. Dokud žil, měla jsem z něj takový respekt (strach), že jsem se zmohla jen na: "Tati, mně je vážně blbě", když už jsem to nemohla vydržet. Ale říct, že za to může on a že bych chtěla, aby přestal, vůbec nepřipadalo v úvahu.

6 Hnedoocka Hnedoocka | Web | 16. prosince 2017 v 17:57 | Reagovat

[2]: rozhodně může..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama