Opile upřímná

11. prosince 2017 v 7:51 | Źivot na prášky |  NA PRÁŠKY - minulost
Chtěla bych umět jednat a mluvit upřímně i bez nutnosti vypít předtím litr a půl růžového vína.

Navštívili jsme o víkendu s manželem mou sestřenici a jejího manžela. Vídáme se tak jednou za rok a pamatuju si , že i minule se příjemný večírek s vínem, který však bohužel následoval po strýcově pohřbu, protáhl až do rána a kolem poledne jsem prožívala nejhorší kocovinu v životě. Nejinak tomu bylo tentokrát. Růžové bylo fakt dobré a mé předsevzetí, že nebudu tak moc pít, vzalo brzy za své. Povídali jsme si o všem možném a já jsem nad ránem dokonce v rámci nějaké vtipné historky prozradila švagřenci, kde mám piercing. Na to on reagoval slovy: "Tak, mluvit před lidma se stydí, ale mít tam piercing, ne!"

Pak nás asi chtěli oba jen přátelsky varovat a upozornit, že bychom měli následující den jít pozdravit tetu, která bydlí hned vedle. Že si jim stěžovala, je uražená a dotčená, že za ní nejezdíme, že se od tatínkovy smrti neozýváme a ona toho pro nás tolik udělala. Už vloni jsme si já a sestra její lamentace a výčitky musely vyslechnout a nebylo nám to vůbec příjemné.

Chápu, že je jí smutno, když její vrstevníci, přátelé a členové rodiny umírají a ona má strach, že tu zůstane sama. Vždycky jí záleželo na tom, abychom se alespoň jednou za rok jako rodina u ní sešli (v domě po rodičích jejích a sourozenců, z nichž jedna byla naše maminka). Ale ani při těchto sešlostech si nikdy neodpustila říct každému, jak jí kdo ukřivdil, seznámit každého zvlášť s pomluvami o těch momentálně nepřítomných a postěžovat si, jak těžký má život. Jako děti jsme to asi nevnímaly a jezdily tam v létě o prázdninách rády za hromadou tet, strýců, sestřenic a bratranců, ale později jsem měla dojem, že je to hlavně z pocitu povinnosti a ze slušnosti. Zdálo se, že teta za to očekává vděk. Přitom jí naši dost pomáhali. Už několik let sešlosti neorganizuje a dům si upravili se strýcem a později se synem tak, že by se tam velká společnost nevešla. Velká část rodiny bydlí v blízkém okolí, její dcera a syn v témže domě, a tak jsme zůstaly jen my dvě (já a sestra), které se podle ní odmítáme stýkat.

Uznávám, že jsme udělaly chybu. Když zemřel tatínek, organizaci pohřbu převzala zcela jeho druhá žena a my jsme to - neschopné jednat podle sebe a zvyklé poslouchat - nechaly na ní. S rodinou naší matky se nesnášela, nemohla těm "venkovským primitivům" přijít na jméno (sama původem z vesnice a inteligencí zrovna neoplývající), a tak po pohřbu zajistila hostinu pro své rodiče a děti, tatínkovu sestru, tetu a sestřenici s rodinami. Příbuzné po naší mamince zcela ignorovala. Byla jsem ráda, že přijeli do kostela, ale vůbec mi tehdy nedošlo, že pak zůstali na hřbitově rozpačitě stát a my jsme odjely s ostatními pryč. Pak se k nim asi dostávaly kusé informace o vypořádání dědictví po tatínkovi (a v podstatě i po mamince), které stejně dovedně jako pohřeb zařídila ve svůj prospěch macecha. Nikdy mě nenapadlo příbuzným to vysvětlovat, měla jsem pocit, že máme svých starostí dost, nám umřeli už oba rodiče a potýkáme se s macechou, která se čím dál víc podobala té pohádkové. Ale zvlášť teta byla dotčená, jak to, že jsme to nepoznaly dřív a jak jsme mohly být tak slepé.

Když nám tedy vloni vyčinila za naše nepřijatelné chování a použila mocnou zbraň (se slzami v očích nám líčila, jak strýcovi bylo líto, že za nimi nepřijdeme, a plakal), očekávala asi, že sklopíme uši, odprosíme a poslušně budeme pravidelně jezdit pro další porce výčitek. Že pochopíme, co je naše povinnost.
Ale já to tak necítím. Necítím se povinna navštěvovat tetu, když mi nejsou návštěvy u ní příjemné a necítím se ani nic dlužná. Nemyslím si, že si dlouholetým zvaním předplatila naše návštěvy do budoucna. Chápu asi, jak jí je, a je mi líto, co se stalo s našima, že jí zemřel manžel, že se jí hroutí svět, ve kterém už není ona tmelem celé rodiny. Zároveň nechci úplně o rodinu přijít, a tak (vlastně trochu poslušná jejích pokynů) jsem chtěla po roce zase přijet, ale raději za těmi, se kterými mi je dobře, sestřenicí a jejím mužem a tetu jít krátce pozdravit. Snad bych jí dokázala v klidu říct, že mi je to všechno líto.

Místo toho, jsem se při pouhé zmínce o tetě nekontrolovaně rozbrečela a neartikulovaně (po všem tom víně) se snažila všechno vysvětlit a upřímně sdělit sestřenici a švagřenci. Ten byl mým výstupem šokován a otráveně opakoval: "Tak neřvi, přestaň, nebo si aspoň vem kapesník." A já na to, že budu brečet, musím, potřebuju to konečně ze sebe dostat a je mi jasné a mrzí mě, že mu není jako chlapovi příjemné poslouchat mé ubulené výlevy. Asi jsem občas zabíhala do detailů, které mu nepřipadaly podstatné, ale vždycky jsem se dostala zpět k jádru věci a namluvila toho to ráno víc, než normálně za půl roku.

Po krátkém spánku a následném probuzení (asi v poledne) mě příšerně bolela hlava, jako vždycky, když hodně brečím (a k tomu piju). Sestřenice se pak omlouvala, že neměli v úmyslu mě tak rozložit a rozhodně na mě nechtěli svalovat vinu, což jim zase naznačil můj manžel, který se mě snažil zastávat. Na jednu stranu jsem ráda, že jsem jim to všechno řekla a výrazně se mi ulevilo (po růžovém prášku i od bolesti hlavy), ale na druhou mám pocit, že nás zase aspoň rok nebudou chtít vidět, když jim vypijeme zásoby a pak ještě udělám tak srdceryvnou scénu.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama