Mezi životem a smrtí

4. prosince 2017 v 21:02 | Život na prášky |  NA PRÁŠKY - minulost
Na takovém rozhraní jsem se sama bohudík neocitla, naše dcera však už několikrát.

Dvacátého šestého dubna byl teplý jarní den, jako stvořený k posezení na zahradě a prvnímu letošnímu grilování. Duben mám léta spojený s rodinnou oslavou a slunným odpolednem na zahradě. Tatínek slavíval narozeniny a někdy jsme oslavu spojili s velikonočními svátky, když zrovna připadaly na tu dobu. Nevím, proč se mě vždy kolem poloviny dubna zmocňuje sváteční nálada, když poslední roky mě setkání s celou nově získanou rodinou vůbec netěšilo. Pořád asi doufám, že to bude příjemné jako dřív (ale kdy dřív? - kolikrát jsme slavili jen já, sestra a tatínek?).

Tatínek už nežil, jeho žena se už nesnažila působit jako naše vřelá hostitelka (což jí stejně nikdy moc nešlo) a ani my jsme neměli chuť spolu s ní na něj vzpomínat a poslouchat její nekonečné lamentace, při kterých nás jaksi mimochodem bezostyšně urážela, místo aby i ona projevila trochu soucitu.

Trochu nečekaně přijeli příbuzní a zastavili se jen na skok. Chtěla jsem s nimi posedět, nabídnout víno a připravit maso na bylinkách, ale oni, jak viděli moje břicho, které vypadalo, že budu rodit zítra a ne za dva měsíce, mi popřáli hodně štěstí a nařídili mi, ať si jdu odpočinout. Zklamaně jsem pak navrhla manželovi, že si tedy uděláme skvělou večeři sami. Maso krásně vonělo všemi bylinkami, co nám rostou na zahradě, ale babka bylinkářka by mě asi za ten neuvážený kulinářský počin asi nepochválila. Až později mi došlo, že si žena v těhotenství má dávat pozor i na některé bylinky.

Šli jsme brzy spát a mě v noci probudil divný pocit, že jsem se počůrala. Sedla jsem si na mokré posteli a čůrání pokračovalo, ale bez známého pocitu úlevy. Vzbudila jsem manžela a pořád ještě nechápajíc, co se děje, jsem mu stydlivě řekla o té nehodě. Až když jsme se oba probrali, došlo nám, že začínám pravděpodobně rodit. Oblekla jsem si něco na sebe, stejně to za chvíli zase bylo mokré a manžel se chystal mě odvézt do nemocnice, ale co malý? - uvědomili jsme si. Málem jsme zapomněli na syna, který spal v pokojíčku. Manžel ho šel vzbudit a do polospánku mu vysvětlil, že se co nejdříve za ním domů vrátí.

V nemocnici potvrdili, že se jedná o plodovou vodu, ale protože by případný porod byl hodně předčasný, rozhodli, že počkáme. (Nevím, jaký názor na to měla malá). Když jsem však o chvíli později diktovala do dokumentace, že jsem nemocná a beru léky, pro jistotu mi vzali krev. Pak už volali primáři a ten rozhodl, že malá musí hned ráno na svět císařským řezem. Ještě jsem dostala injekce, které měly urychlit vývin plic miminka, protože zatím prý nebyly dost zralé.

"Holčičko moje malá, buď, prosím, v pořádku, bojím se o tebe." Ležela jsem sama na pokoji, kam mě nad ránem uložili, brečela a čekala, že za pár hodin půjdu na sál. Manžel už byl doma a měl se za mnou vrátit ráno. Vyčítala jsem si, že dcerka tak spěchá pryč z prostředí, kde jí není dobře, že jí ubližuju svou nemocí nebo léky, které užívám. Doufala jsem, že je dost silná na to, aby to zvládla, a sama jsem se cítila bezmocná a odkázaná na pomoc lékařů. Tento pocit mi vydržel ještě několik měsíců, kdy byla maličká v inkubátoru a později se vracel při jejích operacích.

Neumím se modlit, ale prosila jsem Boha, osud, nebo cokoliv, ať ji zachrání, jestli si ji zasloužím. Že si ona zaslouží žít, jsem nepochybovala.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 jmenuju-se-sacharin jmenuju-se-sacharin | E-mail | Web | 4. prosince 2017 v 21:20 | Reagovat

Nevím, co napsat. Snad jen, že rodič by se neměl tolik nikdy bát o dítě. Snad vše dobře dopadlo.

2 Tereza Tereza | Web | 4. prosince 2017 v 22:18 | Reagovat

Snad to dobře dopadlo. Přeji co nejvíce sil celé rodině.

3 zivot-na-prasky zivot-na-prasky | 5. prosince 2017 v 6:40 | Reagovat

[1]:

[2]: Děkuji vám oběma. Dopadlo to tenkrát dobře a potom ještě párkrát, ale o tom budu psát jindy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama