Dospělá

8. prosince 2017 v 9:49 | Život na prášky |  NA PRÁŠKY - minulost
Dost dlouho jsem balancovala na hraně mezi dětstvím a dospělostí, pasivitou, nezodpovědností, podřízeností a sebevědomým zodpovědným životem. Konečně mám pocit, že jsem dospělá. Možnost dospět a osvobodit se jsem sice získala až vlivem neradostné události, ale bohužel nevím, jak by to dopadlo, kdyby otec nezemřel.

Jsem vlastně vděčná osudu, že to tak dopadlo a mně se ulevilo. Zároveň si vyčítám, že necítím dostatečnou lítost nad tatínkovou smrtí. Já spíš cítím lítost nad naším vztahem za posledních deset let. Nejsem si jistá, zda bych našla sílu se sebrat a vysvobodit, kdyby žil dál.

Představuju si (i když nemá smysl zabývat se tím, co už nemůže nastat), jak by se náš vztah dál zhoršoval. On by projevoval čím dál větší nespokojenost a kritiku a já se bránila mlčením, averzí, nebo skutečnými naschvály. Co by mě mohlo vytrhnout z této sestupné cesty? Pár facek, co by mě probraly a přiměly k činu. Manžel by se se mnou rozešel, protože by se mnou nebylo k vydržení, jak se tatínka bojím a nejsem schopná se postavit sama za sebe nebo za nás dva, já bych začala pít (teda pila bych mnohem víc, než teď a vypěstovala bych si další sebezničující závislost), co by bylo s dětmi si radši ani nepředstavuju, z práce by mě vyhodili a tak dál. Možná bych se vzpamatovala v léčebně, někde ve squattu, na druhém konci světa, kam bych od něj v posledním záchvěvu pudu sebezáchovy utekla, nebo taky ne. Definitivně by mě zavrhl jako černou ovci rodiny a mě by dostihlo to, čeho se bojím už odmalička, zahynula bych někde sama, opuštěná, bez pomoci.

Když se snažím pochopit, co se dělo, jak jsem se cítila a co bylo špatně, vychází z toho otec jako despota, který může za všechny moje neúspěchy a těžko se dokazuje, že mě měl rád. Tak to není, jen si vzpomínám, jak se ke mně choval po smrti maminky a pro sebe pojmenovávám svoje pocity, což jsem nikdy předtím nedělala. Jeho přístup ke mně ale byl jen pokračováním výchovných metod obou rodičů. Až teď jsem schopná "s nimi mluvit a smířit se". Ne, že bych neprožila radostné dětství. Měla jsem všechno, co jsem potřebovala a milující rodiče. Až s výchovou vlastních dětí si však uvědomuju, že jenom láska a zajištění materiálních potřeb jim nestačí, když nevíte, jak s nimi jednat.

Naštěstí jsem dostala od života šanci něco změnit a povedlo se. Pořád tomu sice ještě nedokážu uvěřit a uvědomuju si, že mě čeká ještě spousta práce, ale těším se na ni. A svým dětem chci dát do života i lepší pohled na sebe samé a na svět kolem.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama