Prosinec 2017

Kompliment

28. prosince 2017 v 8:51 | Život na prášky |  PRO POBAVENÍ
Z našeho malého syna roste gentleman. Nevím, jak jsem ho to dokázala naučit, ale skládá mi milé komplimenty, jako že mi to sluší, mám krásné vlasy, prsa, oblečení apod.

Mimo jiné se rád dívá na televizi, pouští si své oblíbené filmy a pohádky pořád dokola, až je zná nazpamět´ a o postavách filmu se baví, jako by to byli kamarádi. S manželem se taky rádi díváme na české filmy a pak se navzájem bavíme hláškami z nich.

Nedávno jsem se někam chystala, vyfikla jsem se trochu (ne, že bych jindy chodila v pytli) a syn mi obdivně řekl: "Jé, mami, ty vypadáš jako ta Lamková!" Protože vím, že má ted´ v oblibě film Bota jménem Melichar, byla jsem polichocena. Být přirovnána k patnáctileté školní hvězdě potěší.

Odpoledne jsem se chlubila manželovi, jak je synek galantní a citovala jsem jeho výrok, ale manžel si vybavil jiný náš oblíbený film, a sice Vratné lahve. Mé nadšení zchladil otázkou: "Myslíš jako "švagrová" Lamková?"

Jsem hvězda a lvice

27. prosince 2017 v 18:49 | Život na prášky |  ZAMYŠLENÍ nad tématem týdne
Nikdy jsem nevěřila na horoskopy a na to, že při narození člověka může být hvězdami předurčena jeho povaha či osud. Narodila jsem se v červenci, ve znamení Lva. Celý život uvádím tohle komické nedopatření jako vtip a důkaz nefungování horoskopů. Vždyť je to můj pravý opak! Vznešená, vášnivá, velkorysá, požitkářská, vládnoucí, silná, sebevědomá šelma.

A já odmala jsem poslušná, hodná, skromná, nevýrazná, zamlkla, stydlivá, submisivní, tichá, šedá myš. Za nejhorší zavrženíhodnou lidskou neřest považovali naši sobeckost. To ale znamená jakékoli myšlenky na sebe a ohledy na své potřeby, místo ohledů na druhé. Správné je potlačit vlastní osobu na nepatrnou a nedůležitou. Ještě v pětadvaceti jsem nebyla schopná mluvit s naším rodiným přítelem jinak, než že jsem mu vykala a po pozdravu se stydlivě podanou rukou, kterou on naopak srdečně až skoro bolestivě stiskl, jsem cítila nutkání se někam zašít, schovat, zahrabat.

Rodiče mi řekli, že mě maminka asi dva týdny přenášela, že jsem se tedy měla narodit jako ona, ve znamení Raka. Ten je charakterizován přesně těmi vlastnostmi, jichž si rodiče cenili a ke kterým mě celý život vedli. Cit pro rodinu, skromnost, obětavost.Nevím, nakolik lze povahu zdědit a nakolik je naučená či vnucená výchovou. Naši mě prostě vychovali v to, co považovali za správné, bez ohledu na to, kým jsem. Jsem spíš po matce, fyzicky jsem jí velmi podobná. Když mi bylo dvacet a maminka zemřela, doháněla naše podoba příbuzné k slzám a štkali: "Ty jsi celá ona!" Na jednu stranu mi to lichotilo, ale jen do té doby, než mi došlo, že očekávají, že budu jejím pokračováním, nebo náhradnicí. A já jsem cítila, že nejsem s to dosáhnout jejích kvalit, i kdybych se sebevíc snažila.

Oproti tomu, jak ušlápnutá jsem vždycky byla, mívám sny o tom, že stojím na podiu v roli okouzlující hvězdy a všichni ke mně s obdivem vzhlížejí. Že vypadám a tančím jako Dita von Teese. Já vím, je to naivní a dětinské, ale kdo by nechtěl být aspoň na chvíli hvězdou. Tak se alespoň podobně oblékám, nosím sukně, punčochy s podvazky a vysoké podpatky a doufám, že někoho omráčím. Zatím se mi to daří s manželem, který tento styl miluje. A taky mě.

Nakonec jsem si však uvědomila, že chci být hvězdou hlavně sama pro sebe. Sama sobě středem vesmíru. Bez nutnosti potlesku a obdivných výkřiků publika. Bez toho, abych byla odkázána na hodnocení své osoby ostatními. I když to zní sobecky a jako trapné klišé ze ženského časopisu, věřím, že teprve když uznám, že jsem důležitá, budu schopná mít dostatečně ráda i ostatní a svůj život.

Jako Slunce, které hřeje a září pro všechny, kteří se kolem něj točí. Jako sebejistá lvice, která si vybojuje své místo na slunci a ochrání svá mláďata.



Slovník česko-srdečný

19. prosince 2017 v 15:34 | Život na prášky |  ZAMYŠLENÍ nad tématem týdne



Tak jako máme do jisté míry každý schopnost vnímat hudbu (i neslyšící), máme od malička schopnost vnímat melodii našeho srdce. Nejenže ji dokážeme slyšet, ale můžeme i porozumět tomu, co nám srdce svou řečí sděluje. Srdečný člověk není jen někdo, kdo se rád a nahlas směje, ale je to ten, kdo se srdcem řídí. Má dokonalý hudební sluch, naslouchá mu a rozumí.


Doslova poslechem melodie a rytmu srdce se ve starověku diagnostikovaly choroby, protože neexistovaly měřicí přístroje, ani nebylo možné do člověka nahlédnout pomocí chirurgie. A tehdejší lékaři to uměli vážně dobře (někdy i lépe, než dnes, kdy jsme se přestali spoléhat na sebe a spoléháme na přístroje).


Obrazně řečeno posloucháme své srdce v situacích, kdy se máme pro něco rozhodnout. Ale ono k nám mluví (zpívá, hraje) neustále, celý život, každý den, hodinu, minutu, nejen ve chvílích těžkého rozhodování. Je na nás, zda je budeme poslouchat, nebo ne. Často je neslyšíme, protože jsme se poslouchat odnaučili.

Proč se to stalo a proč jsme vůči srdci hluší? Proč si komplikujeme život a vztahy s druhými, když se snažíme potlačit, nevnímat, nerozumět tomu vnitřnímu hlasu a mluvit vlastně cizí řečí? Kde se vzal ten cizí jazyk, který má srdce přehlušit? Proč si ho předáváme po generace, když nám většinou k ničemu dobrému neslouží? Nevím.

Pak v dospělosti za pomoci terapeutů, zpovědníků, koučů osobnostního rozvoje a duchovní literatury zase horkotěžko hledáme cestu zpět a zhloubi dolujeme vzpomínky na dobu, kdy jsme ještě rozumněli tomu, co nám srdce říká.
Ponechme si svou srdečtinu, s ní bude život jednodušší a příjemnější

 
A kdybyste tápali, nerozuměli někdy sobě, nebo druhým, tady je malá ukázka ze slovníku česko-srdečného:


Kde jsi? Kam jdeš, kdy přijdeš? Pojď sem. Jsi jenom moje!
Mám tě rád.
 

Nesmíš mě tu nechat. Co bych si bez tebe počala? Zůstaň tu. Nikam nechoď!
Je mi s tebou dobře.
 

Neblbni! Co si myslíš, že děláš? Ať tě to ani nenapadne! Zbláznil ses?
Mám o tebe strach.


Nech mě! Dej mi pokoj! Neotravuj! Zlobíš. Štveš mě. Ještě ty mě ser!
Jsem unavená.
 

No, konečně ses rozhoupal. Bezva, hodná holka! Šikula. Dělej, makej! Vidíš, že to jde, když se chce!
Mám radost.

No, to je dost. Hodná holka! Šikula. To si snad ani nezasloužím.
Děkuji.
 

Nech mě, nic mi není. Neotravuj!
Je mi smutno.
 

Nech mě, nic mi není. Co blbneš? Tak to jsi přehnal. Co si o sobě myslíš?
Bolí mě to.
 
Bezva, hodná holka! Šikula. Takhle to má být vždycky!
To se mi líbí.


Co to jako mělo být? To´s mě nasral. Teď si to vyžer!
Jsem zklamaná, zlobím se.

Sofia (Opilá)

18. prosince 2017 v 11:52 | Život na prášky |  TEXTY a překlady písní

Pusťte si k tomu hudbu z odkazu:

OPILÁ

Váhám, odvázat se zdráhám, jako vždy to vzdám, touhu nepřiznám.
Marně po odvaze pátrám, netroufám se ptát, kde ji ukrývám.

Úzkost mě svírá,bezmoc mě spoutává šňůrou,
strach na me zírá, radši se nedívám vzhůru.

Vínem opilá bývám, než začnu tančit, půl litru sotva stačí,
vínem opilá, zázrakem mám se ráda, kámen mi z hrudi padá.
Jsem to já, jsem to já - ztracená v tmách,co na slunci pookřála,
bývám opilá, mám-li ti říct svá přání, mám-li se dívat do očí.

Dál se nenápadně ploužím, tiše samotná v koutě sedávám,
dávno pout se zbavit toužím o pomoc si říct, ještě nezvládám.

Já se snad zblázním, zas na mě číhá pláč - áá
důvěrný známý, ví nejlíp, co jsem zač - jáá

vínem opilá smím bývat párkrát v roce - k svátkům a na vánoce,
vínem opilá úlevou volně dýchám, bláznivě ráda zpívám,
svobodná, veselá, svá, tohle jsem já, vášeň svou už neschovávám,
žít jak opilá, řídit se rytmem srdce, ráda bych zvládla střízlivá.

Proč se zdá, že v tom nejsem jediná? Proč se cítím svá jenom opilá? Proč mi zábrany brání zajít dál?

Žít jak opilá, řídit se rytmem srdce, chtít mít se ráda,
Žít jak opilá, úlevou volně dýchat, bláznivě zpívat,
Žít jak opilá, vášnivou noc ti slíbím, vím, takhle se ti líbím,
Žít jak opilá, dívej se na mě zblízka, v tvých očích se celá vidím
svobodná, veselá, svá, tohle jsem já, radost svou už neschovávám.

Žít jak opilá, řídit se rytmem srdce, zítra vyzkouším střízlivá.

Přečti si to, prosím

14. prosince 2017 v 22:32 | Život na prášky |  NA PRÁŠKY - minulost
Co kdyby sis moje deníčkové zápisy přečetla?

Proto je přece píšu, aby si je mohl někdo přečíst. A taky proto, že Ti spoustu věcí prostě nedokážu říct. Snažím se psát otevřeně, až si připadám odhalená na kost, ale čte-li je kdokoli cizí, nevadí mi to. S údivem sleduju komentáře, ve kterých mi zcela neznámí lidé vyjadřují podporu a nebo sdělují, že je mnou popsané prožitky dohnaly k slzám. Empatie čili soucit blízkých mi dlouhodobě chyběl. Zdá se, že tatínek jej pro mě moc neměl a doteď je mi to líto.

Zůstala jsi mi vlastně jen Ty. Máme společnou výchovu, ale zcela rozdílné povahy. Ty jsi po tatínkovi. Zatímco já jsem se ho bála, pro Tebe byl důvěrný přítel. Teď se stejně jako dřív tatínka bojím Tebe. Že se mnou nesouhlasíš, mnohokrát jsem Tě zklamala a už to nedokážu napravit, že mě opustíš a přestaneš mít ráda. Uvědomuju si už, že na Tobě (narozdíl od tatínka) a na Tvém pohledu na svět nejsem vůbec závislá a nemusím žít podle Tvých představ, přesto se ve mě všechno úzkostí sevře, kdykoli mi uštědříš svou dobře míněnou radu.

Zdá se, že hlavní problém není ve vás dvou, nikdy jste mi nechtěli úmyslně ubližovat a nikdy jste se dosud ode mě nedozvěděli, jak mi ve skutečnosti ubližujete. Ani ve mně není chyba, že bych vám visela na krku neschopná samostatného života jako balvan, co vás táhne ke dnu. Potíž je v tom, že jste prostě vůbec nemohli vědět, co se ve mně děje, nedokázali jste číst myšlenky.

Že náš vztah dospěl do krize, mi bylo jasné poté, co se mi ulevilo po tatínkově smrti a když jsem Ti předvedla hysterickou scénu, že už s Tebou nevydržím, utekla domů a čtyři měsíce jsme spolu popřádně nemluvily. V bezpečí domova jsem si promýšlela, co a jak Ti říct, dávala dohromady tento blog i ze svých dřívějších zápisů a sbírala odvahu. Jestli se to všechno stalo vinou toho, že jsem se nesvěřovala se svými pocity, je načase se otevřít.

Ale pochopíš mě? Bojím se, že to bude pro Tebe po pětatřiceti letech šok, když zjistíš, co jsem zač. Možná se budeš cítit dotčená, když se dozvíš, jak jste mi Ty a tatínek ztrpčovali život. Nechci Tě obviňovat nebo trestat. Chtěla bych, aby sis to v klidu přečetla, a řekla mi pak, co si o tom myslíš. Ale jestli se Tě to vůbec nedotkne, nebo budeš mít pocit, že jsem jen další trapná egocentrická kráva, se kterou se musíš potýkat, aspoň budu vědět, že tudy cesta nevede a my dvě bohužel nemáme nic společného a žádnou šanci na sesterský vztah.

Výchova

13. prosince 2017 v 10:37 | Život na prášky |  NA PRÁŠKY - minulost
Co kdyby přiznal, že něco nezvládne, neumí, nebo nedokáže pomoct? Co kdyby někdy ukázat svou slabost? Myslel si o sobě, že je chlap, který všechno zvládne, všechno má vyřešit. Chlap je silný za všech okolností. Zvlášt´ otec, který má dvě malé holky. Nebo jednu - se kterou si neví rady. Proč by nemohl říct: "Ivi, nevím si rady. Bojím se, že se budeš trápit. Trápí mě, když tě vidím, jak jsi smutná, a že ti nedokážu pomoct. Bojím se, že uděláš nějakou velkou chybu a já jí nedokážu zabránit."? Nic takového nikdy neřekl. Nechtěl takhle se projevit. Myslím, že kdyby tyhle věci, nebo něco podobného říkal, že by u toho i brečel, protože člověk strachy brečí. Ale asi se bál, že by působil jako slaboch, protože tohle se prostě nedělá, aby chlap před dcerou, dítětem, něco takového ukázal. A tak moc se bál vypadat jako slabý, že mu nevadilo, nebo spíš nedocházelo, že bude vypadat jako krutý. Že mi opravdu ubližoval. Dělal věci, které mě bolely, zraňovaly, jen proto, aby neukázal, že si taky neví rady.

Doufám nebo předpokládám, že to bylo v dobrém úmyslu, proto, že mě měl rád a chtěl, abych se vyvarovala chyb, abych byla šťastná a spokojená. Abych fungovala podle jím nastavených pravidel, která považoval za správná a pokud tato správná pravidla příjmu, tak nakonec budu šťastná a spokojená. Já jsem ale úplně jiná než on a následování jeho pravidel nefungovalo. A místo toho, aby řekl: "já prostě nevím, co mám dělat. Rád bych ti pomohl a nevím, jak a vidím, že jsem úplně bezmocný", nekompromisně prohlásil: "Bude to, jak jsem řekl a basta". Chápala jsem to jako: "ty jsi úplně nemožná, už se konečně chovej normálně, jak jsem ti teď řekl." Cítila jsem se jak hadr, nicka, nula, která není schopná samostatného života, nemá právo na vlastní rozhodování, a která má být ráda, že je ráda. Ráda, že si ji nechají, nevymění za jinou. Když budu dělat, co mi řekli, tak mě budou mít rádi a neopustí.

Ne, že bych v dětství mívala konkrétní strach, že mě rodiče vyhodí na ulici, zbijí, někam odvezou, nebo nechají v lese, ale strach, že mě opustí, když se proviním, jsem cítila v podstatě pořád. Jakmile se rodiče rozzlobí, hrozí, že mě opustí. A to bude můj konec, protože co bych zmohla jako dítě sama bez rodičů. Nakonec někde sama zahynu. Takto do důsledku jsem to nedomýšlela, ale pocit to byl stejný. Toto nebezpečí mi nehrozí, pokud dělám, co mi řekli, jsem hodná holka, nosím dobré známky, nedělám průšvihy, nic pro sebe nechci, držím hubu a krok.

Přísná, správná a důsledná výchova podle mnohých rodičů vypadá od útlého dětství asi takhle:
"Ty, buď rád, že jsi. My rozhodujeme a víme nejlíp, co potřebuješ, co ti udělá radost. Rozhodujeme o celém tvém životě. Žádné takové, že ty si budeš určovat, co budeš dělat. Nezajímá mě, že jsi zklamaný, nebo se ti něco nelíbí. Když to dáváš najevo svými prostředky, jako je křik, pláč, vztek, zasloužíš si trest. Po tvém, milánku, nebude. Ty nám přes hlavu nepřerosteš".

Dítě si z toho vezme poučení: Já nemám právo něco chtít. Jakmile něco chci, a protože to neumím říct slovy, tak křičím, začnou se rodiče zlobit, křičet, někdy mě i plácnou a to bolí. Když se projevím, přestanou mě mít rádi a možná mě i opustí. Bez maminky a tatínka bych nebyl. Nesmím je zlobit. Rozzlobit si maminku a tatínka nějakým svým přáním a touhou nepřichází v úvahu.

Po pár takto zvládnutých scénách už je děcko hodné, ví, co si může a nemůže dovolit. Jako čokl, co stáhne ocas, sklopí uši a čeká, jestli nebude výprask. Tak jsem se v podstatě cítila. Samozřejmě, že od rodičů dostanu všechno, co potřebuju. Mají mě rádi, živí mě, ukazují mi, co je správné, umožní mi zábavu. Když se společně bavíme, podle představ rodičů, je všechno v pořádku - jsme pěkná rodinka, máme se rádi, panuje harmonie. Dokud nechci něco jiného. Do té doby jsem hodná dceruška a rodiče oceňují, že vím, jak se chovat:

Nic nechtít. Nemyslet na sebe a nebýt sobecká.
Neozývat se. Neprojevovat názor a zůstat v koutě. "Sedávej panenko…." Případně: "Běž si hrát!" (… a neruš dospělé.) "A pidli!" (totéž co "mazej!" - bez odmlouvání běž a dělej)
Neopovažovat se být nevděčná.
Nepřidělávat starosti.
Nedělat scény.
Nefrcat si.
Nevymrčovat.
Nezatěžovat nějakými svými citovými výlevy, na které nikdo není zvědavý.
Smířit se s tím, co dostanu a za víc stejně nestojím.

Ježíšek je láska

12. prosince 2017 v 14:55 | Život na prášky |  ZAMYŠLENÍ nad tématem týdne

Co kdyby děti nevěřily na Ježíška? Nemyslím tím Ježíše, jako historickou postavu a Božího syna, ale to miminko, které nějakým nepochopitelným kouzlem obdarovává děti v době vánoc a rozzáří jim očička nadšením. Co kdybychom je takto potěšili my rodiče? Protože je milujeme a ony si to zaslouží. Co kdybychom jim dárky upřímně poděkovali za všechnu tu radost, co nám přinášejí, za to, že jsou.

Nedávno jsem znovu slyšela vtip, který znám už déle a připadal mi vždycky srandovní: Kluk se ptá tatínka: "Tati, vážně mi dárky přinesl Ježíšek? Všechny?" A tatínek odpoví: "Jistě, kdo jiný." Na to syn zklamaně pronese: "Tak vy jste se s mámou na mě zase vysrali, že?" A najednou mi z něj v tom předvánočním čase, kdy jsem celá naměkko, není vůbec do smíchu.

Celý rok máme pro děti poučování, kárání, tresty za nesplněné povinnosti a pohlazení jen za odměnu. Strašíme je čertem, i tím, že Ježíšek nic nepřinese, protože zlobily. Necháme je psát seznam tajných přání, který ale není určený nám. Děti se s důvěrou obrací na neexistující vysněnou bytost, i když milující rodič je nadosah. Pak bychom jim nejradši snesli modré z nebe a nakupujeme a platíme všechno, co si přály a ještě něco navíc. (Třeba i za svoje svědomí). A pod stromečkem řekneme něco, jako: " Vidíš, že to s tebou není tak špatné, Ježíšek ti přinesl tolik dárků." Proč to jenom děláme?

Zkusme dětem říct, že se před více než dvěma tisíci let narodilo dítě, na které se všichni těšili a milovali je, protože jim anděl řekl, že je to dítě, až vyroste, zachrání a pomůže jim s jejich trápením. A to miminko ani jeho rodiče nic neměli, byli chudí a na útěku před nepřáteli. Kdo tu zprávu slyšel, měl radost a spěchal k dítěti s dárkem. Nemusel být drahý, byla to třeba přikrývka, něco k jídlu, pro potěšení. A od té doby, na památku Ježíškova narození se lidé obdarovávají, protože se mají rádi a říkají tím: "Děkuji, že jsi."

Co kdyby to zabralo?

11. prosince 2017 v 8:18 | Život na prášky |  PRO POBAVENÍ


Vyrazili jsme společně na povinný nákup potravin, který je třeba přetrpět přibližně jednou za měsíc. A protože ho ani jeden z nás nepovažuje za svou oblíbenou kratochvíli, snažíme se nákup si navzájem zpříjemnit drobnými ústupky.

Já jsem přetrpěla maraton mezi regály v botách na vysokém podpatku a v krátké sukni výměnou za manželovy obdivné pohledy a výroky o tom, jak mi to sluší, a víno, čokoládu, nebo kytku, které přidal k nákupu za odměnu.

Vzali jsme s sebou děti - mladší se nadšeně vezlo ve vozíku a starší bylo pyšné, že může předčítat seznam, přinášet zboží do vozíku a odškrtávat položky seznamu. V jednu chvíli jsem byla tlačíc vozík s dcerkou plně zaujata pololohrubou moukou, zatímco manžel se synem vybírali nejchutnější těstoviny za osm korun. Všimla jsem si, že se na nás, tedy spíš na malou, usmívá nějaký starší pán (malá, nevím, jak to dělá, je od narození koketa). Dali jsme se do řeči a já jsem si chvíli nevšímala manžela se synem.

Manžel se mě ale nutně potřeboval na něco ohledně špaget zeptat. Až z jeho vyprávění vím, že na mě nejprve volal zdrobnělinou mého jména a "broučku". (Někdy tak v roztržitosti osloví i svou matku a na mě pak zbude oslovení "mamčo" nebo ještě horší " babi".)

Kolemjdoucí si začali pobaveně všímat: "Hele, chlap si neví rady a volá o pomoc." Manžel, aby se dovolal, zvýšil hlas a asi, aby pobavil svědky svého neúspěchu, zavolal z plných plic: "Tlustoprdko!" Co kdyby to zabralo?

Právě na tohle oslovení jsem neomylně (za všeobecného veselí) ihned zareagovala otázkou: "Cože?" Manžel se po zbytek nákupu omlouval, že to zkoušel i jinak a kolemjdoucí se na nás pobaveně smáli a spiklenecky mrkali.

Opile upřímná

11. prosince 2017 v 7:51 | Źivot na prášky |  NA PRÁŠKY - minulost
Chtěla bych umět jednat a mluvit upřímně i bez nutnosti vypít předtím litr a půl růžového vína.

Navštívili jsme o víkendu s manželem mou sestřenici a jejího manžela. Vídáme se tak jednou za rok a pamatuju si , že i minule se příjemný večírek s vínem, který však bohužel následoval po strýcově pohřbu, protáhl až do rána a kolem poledne jsem prožívala nejhorší kocovinu v životě. Nejinak tomu bylo tentokrát. Růžové bylo fakt dobré a mé předsevzetí, že nebudu tak moc pít, vzalo brzy za své. Povídali jsme si o všem možném a já jsem nad ránem dokonce v rámci nějaké vtipné historky prozradila švagřenci, kde mám piercing. Na to on reagoval slovy: "Tak, mluvit před lidma se stydí, ale mít tam piercing, ne!"

Pak nás asi chtěli oba jen přátelsky varovat a upozornit, že bychom měli následující den jít pozdravit tetu, která bydlí hned vedle. Že si jim stěžovala, je uražená a dotčená, že za ní nejezdíme, že se od tatínkovy smrti neozýváme a ona toho pro nás tolik udělala. Už vloni jsme si já a sestra její lamentace a výčitky musely vyslechnout a nebylo nám to vůbec příjemné.

Chápu, že je jí smutno, když její vrstevníci, přátelé a členové rodiny umírají a ona má strach, že tu zůstane sama. Vždycky jí záleželo na tom, abychom se alespoň jednou za rok jako rodina u ní sešli (v domě po rodičích jejích a sourozenců, z nichž jedna byla naše maminka). Ale ani při těchto sešlostech si nikdy neodpustila říct každému, jak jí kdo ukřivdil, seznámit každého zvlášť s pomluvami o těch momentálně nepřítomných a postěžovat si, jak těžký má život. Jako děti jsme to asi nevnímaly a jezdily tam v létě o prázdninách rády za hromadou tet, strýců, sestřenic a bratranců, ale později jsem měla dojem, že je to hlavně z pocitu povinnosti a ze slušnosti. Zdálo se, že teta za to očekává vděk. Přitom jí naši dost pomáhali. Už několik let sešlosti neorganizuje a dům si upravili se strýcem a později se synem tak, že by se tam velká společnost nevešla. Velká část rodiny bydlí v blízkém okolí, její dcera a syn v témže domě, a tak jsme zůstaly jen my dvě (já a sestra), které se podle ní odmítáme stýkat.

Uznávám, že jsme udělaly chybu. Když zemřel tatínek, organizaci pohřbu převzala zcela jeho druhá žena a my jsme to - neschopné jednat podle sebe a zvyklé poslouchat - nechaly na ní. S rodinou naší matky se nesnášela, nemohla těm "venkovským primitivům" přijít na jméno (sama původem z vesnice a inteligencí zrovna neoplývající), a tak po pohřbu zajistila hostinu pro své rodiče a děti, tatínkovu sestru, tetu a sestřenici s rodinami. Příbuzné po naší mamince zcela ignorovala. Byla jsem ráda, že přijeli do kostela, ale vůbec mi tehdy nedošlo, že pak zůstali na hřbitově rozpačitě stát a my jsme odjely s ostatními pryč. Pak se k nim asi dostávaly kusé informace o vypořádání dědictví po tatínkovi (a v podstatě i po mamince), které stejně dovedně jako pohřeb zařídila ve svůj prospěch macecha. Nikdy mě nenapadlo příbuzným to vysvětlovat, měla jsem pocit, že máme svých starostí dost, nám umřeli už oba rodiče a potýkáme se s macechou, která se čím dál víc podobala té pohádkové. Ale zvlášť teta byla dotčená, jak to, že jsme to nepoznaly dřív a jak jsme mohly být tak slepé.

Když nám tedy vloni vyčinila za naše nepřijatelné chování a použila mocnou zbraň (se slzami v očích nám líčila, jak strýcovi bylo líto, že za nimi nepřijdeme, a plakal), očekávala asi, že sklopíme uši, odprosíme a poslušně budeme pravidelně jezdit pro další porce výčitek. Že pochopíme, co je naše povinnost.
Ale já to tak necítím. Necítím se povinna navštěvovat tetu, když mi nejsou návštěvy u ní příjemné a necítím se ani nic dlužná. Nemyslím si, že si dlouholetým zvaním předplatila naše návštěvy do budoucna. Chápu asi, jak jí je, a je mi líto, co se stalo s našima, že jí zemřel manžel, že se jí hroutí svět, ve kterém už není ona tmelem celé rodiny. Zároveň nechci úplně o rodinu přijít, a tak (vlastně trochu poslušná jejích pokynů) jsem chtěla po roce zase přijet, ale raději za těmi, se kterými mi je dobře, sestřenicí a jejím mužem a tetu jít krátce pozdravit. Snad bych jí dokázala v klidu říct, že mi je to všechno líto.

Místo toho, jsem se při pouhé zmínce o tetě nekontrolovaně rozbrečela a neartikulovaně (po všem tom víně) se snažila všechno vysvětlit a upřímně sdělit sestřenici a švagřenci. Ten byl mým výstupem šokován a otráveně opakoval: "Tak neřvi, přestaň, nebo si aspoň vem kapesník." A já na to, že budu brečet, musím, potřebuju to konečně ze sebe dostat a je mi jasné a mrzí mě, že mu není jako chlapovi příjemné poslouchat mé ubulené výlevy. Asi jsem občas zabíhala do detailů, které mu nepřipadaly podstatné, ale vždycky jsem se dostala zpět k jádru věci a namluvila toho to ráno víc, než normálně za půl roku.

Po krátkém spánku a následném probuzení (asi v poledne) mě příšerně bolela hlava, jako vždycky, když hodně brečím (a k tomu piju). Sestřenice se pak omlouvala, že neměli v úmyslu mě tak rozložit a rozhodně na mě nechtěli svalovat vinu, což jim zase naznačil můj manžel, který se mě snažil zastávat. Na jednu stranu jsem ráda, že jsem jim to všechno řekla a výrazně se mi ulevilo (po růžovém prášku i od bolesti hlavy), ale na druhou mám pocit, že nás zase aspoň rok nebudou chtít vidět, když jim vypijeme zásoby a pak ještě udělám tak srdceryvnou scénu.

Počátek nemocí

8. prosince 2017 v 10:30 | Život na prášky |  NA PRÁŠKY - minulost
Byla jsem tiché, uzavřené dítě. Učitelky mě měly rády, protože jsem byla hodná. Rozuměj: nic jsem po nich nechtěla, neotravovala, vlastně o mně nevěděly. Dobře jsem se učila. Jsem celkem chytrá a na základce jsem nosila domů vysvědčení s vyznamenáním. To však bylo rodiči považováno za samozřejmost. Za každou trojku ze zkoušení nebo písemky se naši zlobili a já jsem se toho bála. Stejně jsem jim to provinile řekla hned po příchodu domů.

Život v kolektivu spolužáků jsem protrpěla. Byla jsem vždy ta divná, neměla moc kamarádek. Neuměla jsem se s ostatníma bavit a věděla, že je to špatně. Měla jsem pocit, že se o mně spolužáci baví a posmívají se mi. Asi je přehnané nazývat to utrpením ve srovnání s nemocemi, válkou, chudobou, životem bez rodičů, já vím. Ale bylo to velmi nepříjemné. A žijte v nepříjemnu patnáct let. Stávalo se, že jsem přišla domů ze školy, zabouchla dveře, opřela se o ně a rozbrečela úlevou, že jsem konečně v bezpečí.

Kolem patnácti let jsem onemocněla. Navenek se projevilo, že něco není se mnou v pořádku. Nejdřív po stránce duševní a později tělesné. Vyrůstala a dospívala jsem s přesvědčením, že nejsem úplně normální. Jsem nějaká divná, vadná. Měla jsem pocit, že to každý o mně ví a je to na první pohled vidět. Že se o mně lidi baví a posmívají se mi. Nejsem jako všichni ostatní. Rodiče to vědí samozřejmě taky, nelíbí se jim to, ale protože mě mají rádi, tak si mě nechají a smíří se s tím.(Když sem ťa kúpil, zožrat ťa musím - přísloví naši používali žertem na věci, z nichž nebyli nadšení. Na mě pasuje perfektně.) Do dospělosti jsem cítila, že je ze mě otec zklamaný.

Nejdřív jsem bývala bez zjevných důvodů smutná a plačtivá. Sama jsem to nedokázala jasně vysvětlit. Nebylo mi dobře mezi lidmi. Vlastně kdekoli jinde než doma. Jenom doma mě mají rádi a nevymění mě. Když jsem si postěžovala, že se se mnou děcka nechcou kamarádit, řekli mi: "Nic si z toho nedělej, jsou hloupí". Takže já jsem jediná chytrá mezi blbci, ale stejně pořád sama a ti blbí se kamarádí. To je k ničemu. Při nějaké zábavě, oslavě, v tanečních to došlo tak daleko, že jsem se nedokázala zbavit zábran a bavit se a přitom viděla ostatní, jak se dobře baví a já mezi ně nepatřím, že jsem se zavřela na záchod a brečela. Hrozně jsem si přála, aby někdo přišel a zeptal se, co se děje a vzal mě s sebou na parket nebo mezi ostatní, ale asi jsem brečela potichu. Pak jsem si utřela oči a nikoho to nezajímalo. I když u toho byli rodiče a třeba se zeptali, proč brečím, asi mě nepochopili. Nebo zase odbyli tím, nic si z toho nedělej.

Otec byl shodou okolností psychiatr. Jednou jsem se mu s velkým úsilím svěřila a on usoudil, že je to nějaká depresivní porucha a sociální fobie. Začal mě léčit. Dal mi přečíst knížku o té fobii a vysvětlil účinek antidepresiv. Že nezlepšují náladu jako drogy, ale vyrovnávají hladiny látek v mozku. Někteří lidé mají prostě málo serotoninu a tak léky potřebují. Taky mi vysvětlil, že tato nemoc nebo porucha je chronická, trvá dlouho, někdy i celý život. Dá se léčit farmaky, ale musím počítat s tím, že třeba několik let anebo opakovaně po celý život budu antidepresiva brát. Pro mě zase další důkaz, že jsem vadná. Byl pro mě vždy velká autorita. Jako otec i jako lékař. Věřila jsem, že mi chce a umí pomoct. Ty léky opravdu zmírnily moje plačtivé nálady. Vůbec ale neřešily jejich příčinu. Teprve nedávno jsem si uvědomila, že se i otec mohl mýlit. Chtěl mi pomoci způsobem, jaký znal a o kterém myslel, že je účinný. A asi mi neuměl pomoci jinak. Já jsem potřebovala chápajícího tatínka a jeho podporu, aby mi řekl, že jsem v pořádku taková, jaká jsem (po tolika letech, které od té doby uplynuly, u psaní této věty brečím) a ne psychiatra. Kdyby řekl: " Holčičko, mě to trápí, když tě tak vidím, ale nevím, jak ti pomoct. Co mám udělat?", asi by se mi ulevilo. Abych mu nekřivdila, vzal mě ke kolegyni psycholožce, ale nemělo to smysl. Když člověk neví, co se sebou, žádný odborník mu do hlavy nevidí a nemůže pomoci.

Léky jsem brala asi deset let a dávno dospělá jsem se odhodlala otci říct, že chci chodit k jinému lékaři. Souhlasil a doporučil mi kolegu, kterého jsem si právě vybrala. K tomu druhému psychiatrovi jsem ještě pár let chodila pro recepty. Došlo mi ale, že potřebuju psychoterapii, s někým si promluvit a pochopit, proč se cítím tak, jak se cítím.

Většinu nápadů, které znamenají velkou změnu v životě, mívám nad ránem, kdy už nemůžu spát. Jsem odpočatá, optimistická a těším se, až se do toho nápadu pustím. Bohužel takových rán je jen pár za rok. A jednou mi došlo, že nepotřebuju antidepresiva. Že si pomůžu sama (spolu s terapií) a celé to dosud byl omyl. A už jsem si nevzala ani prášek. Vím, že se bez porady s lékařem nemají léky vysadit, rozhodně ne najednou. Že si tím taky ublížím. Ale i dřív jsem brala léky chaoticky a bolela mě pak z toho hlava. Teď kupodivu nic. Bylo to správně. A přišla jsem na to sama. Ještě pár týdnů jsem měla nutkání jít to doktorovi vysvětlit, ale bylo by to zbytečné.

Asi o pět let později po začátku duševní poruchy jsem onemocněla tělesně. Studovala jsem, byla ve stresu v neznámém prostředí, nebavilo mě to a jedla jsem špatně (tak, jako na kolejích). Začala jsem mít průjem. Styděla jsem se, bála toho, co by to mohlo znamenat a tak mi na sobě nezáleželo, že to trvalo několik měsíců. Ani to nedokážu spočítat. Když už jsem nemohla ani nikam jít, protože jsem potřebovala na záchod co půl hodiny, řekla jsem to doma otci. Samozřejmě, že ne celou pravdu. Dal mi léky na normální průjem, a když nezabraly, vzal mě na internu. Tam mě vyšetřili a zjistili rozsáhlý zánět tlustého střeva. Nasadili léky, mimo jiné kortikoidy a poučili mě o ulcerozní kolitidě. Opět se jedná o chronické onemocnění, léčitelné, ale pokud budu celý život brát léky a budu pod kontrolou, můžu se cítit v určitých fázích dobře. Je ale velmi pravděpodobné, že nemoc může opakovaně propuknout. Údajně se toho moc neví o jejích příčinách, je způsobena kombinací nezdravého životního stylu (nepravidelné stravování, stres), bakteriální nákazy, přílišné hygieny a dědičných predispozic. Jíst jsem měla to, co mi vyhovuje, nebo mě nedráždí. Ve fázích nemoci to byla hlavně rýže, bílé rohlíky, cukr, mléko a v obdobích klidu téměř cokoli. Nedostala jsem žádné další rady, jak se vyvarovat stresu. Prostě jsem měla brát prášky a nechat se léčit.

Asi dvakrát jsem byla hospitalizovaná, když už jsem na tom byla vážně bledě (doslova - byla jsem anemická a skoro průsvitná). Když si vzpomenu na nejhorší fáze nemoci, vůbec nechápu, jak jsem to vydržela. Kdyby to líčil někdo jiný, řeknu si, chudák, měl to vážně těžké, ještě ze mě to tak nesebralo. Myslela jsem, že to všechno ke mně nějak patří (že mi to patří), byla jsem trpělivá (tedy ochotná trpět). Nechala jsem školy a zůstala doma. Na záchod jsem potřebovala každou chvilku, takže jsem radši neodcházela z domu. Když už jsem musela někam jít, odskočila jsem si před odchodem, někde po cestě na nádraží v křoví (velice ponižující zkušenost), ve vlaku v průběhu desetiminutové jízdy, na nádraží a pak v každé restauraci, která byla poblíž. Cestou zpátky totéž. Odbíhala jsem i v průběhu oběda mezi polévkou a druhým jídlem. Na výletě s přáteli jsem brečela vyčerpáním po výšlapu na kopec (na jižní Moravě, kde je skoro rovina). Vysoké dávky léků, případně pobyt v nemocnici, mi pomohly a cítila jsem se relativně dobře. Stejně jsem ale z lékařových informací měla pocit, že se můj stav pomalu postupně zhoršuje. Ty části střeva, které jsou poškozeny, se už nespraví a každý další projev choroby ho poškodí víc.

V období klidu jsem chtěla otěhotnět. Lékaři to schválili a vysadili mi léky. Brala jsem jen nějaké bakterie na úpravu mikroflóry. Kupodivu jsem se v první těhotenství cítila úplně zdravá. Bez léků, v klidu, těšila jsem se na syna. Narodil se v pořádku. A já (blbá) krátce po porodu šla zpět k lékaři, at´ se o mě zase stará a napíše mi znovu léky a předejde se znovuvypuknutí nemoci. A dál jsem je brala a poslušně chodila na kontroly. Několik let jsem byla v klidu, až jsem chtěla znovu otěhotnět. Bohužel se mi v průběhu našeho snažení několikrát trochu přitížilo a nemohla jsem tedy léky vysadit, naopak mi lékař zvýšil jejich dávku. Většinou jsem to v ordinaci obrečela a doktor mě utěšoval, že se to bude trvat jen pár týdnů, než se mi zase uleví.

Když jsem otěhotněla podruhé, bylo to v období relativního klidu. Ale hned v prvních týdnech mi bylo hrozně špatně. Jako první jsem šla na gynekologii, kde mě ale doktor postavil do latě. "Co byste chtěla, když jste těhotná? Proto se tomu říká jiný stav, že je vám špatně. Na to vám neschopenku nemůžu dát." Přitom jsem byla ráda, že jsem se do ordinace doplazila a málem omdlévala v čekárně. Internista to naštěstí pochopil a zůstala jsem doma po celou dobu těhotenství. Bohužel jsem ale po celou dobu brala nízké dávky léků a nebyla jsem úplně v pořádku, až to malá nevydržela a narodila se dřív. Do jaké míry je její stav ovlivněn mou nemocí, nevím. Ale určitě jsem ráda, že ji máme.