Blázinec - den čtrnáctý pokrač.

15. dubna 2020 v 15:38 | Život na prášky |  Ostatní
Při komunitním programu jsme hráli všichni společně hru na hádání osobností, kdy se na otázky smí odpovídat jen ano/ne/možná. Byla sranda, když si někdo pletl Rumcajse a Rumburaka, nebo když byla jedna z organizátorek Saturnin. Nemohli jsme se shodnout, jestli je to fešák, nebo ne.

Později jsme v tělocvičně hráli badminton, nejdřív ve dvojcích, pak čtyřhru a nakonec v kroužku s jedním košíkem asi šestihru. Uřítili a zpotili jsme se, ale byla to zábava. Občas se někdo v zápalu hry vrhnul za košíčkem a rozplácl se jak široký, tak dlouhý na parketách.

Po nezbytné sprše a "zkulturnění se" následovala v podvečer ještě kognitivní terapie. Při ní si máme procvičit myšlení. Dělají ji dvě studentky a kluci se na ně už těšili, protože jej jim prý tak dvacet, jsou pěkné a jedna je Slovenka, což je podle nich ještě o stupeň lepší, než Češka. Martin prohlásil, že se jich trochu bojí. Češka byla podle mě teda hezčí, měla namalovanou pusu a na sobě upnutý rolák. Nevím, jestli se kluci soustředili na ty úkoly a kvízy, které jsme měli vyplňovat. Nebyly moc těžké, nešlo o vědomostní soutěž, spojovali jsme podobná přísloví a hádali názvy měst z přeházených písmen.

Večer jsme se dívali na televizi a zase jsme tam zůstali sami já a Honza. Chytl mě kolem ramen a já jsem mu položila hlavu na rameno. Hladil mě po paži, nebo měl ruku položenou na mém boku, mlčeli jsme (Honza dokáže někdy i mlčet!) a klidně dýchali. Říkal mi, že k němu musím mít velkou důvěru, když se tak přitulím. Ptala jsem se, jestli mu to vadí, ale prý ne, je to příjemné. Přiznal, že mu to připadá "trochu nestardardní", ale když mi to udělá dobře, rád mi vyhoví. V průběhu filmu mi čichal k vlasům a říkal, že mi voní a že má chuť mi do nich dát pusu, ale musí se držet, aby to neudělal. Při reklamě, ještě před desátou hodinou, oznámil, že se jde sprchovat a dohodli jsme se, že už se nebude vracet a půjdeme spát. Před odchodem mi tu pusu do vlasů vlepil.

Nevím, proč není součástí léčby něco, jako dotyková terapie. Jednou za 14 dní sem chodí na hodinku psi, a i když jsou hezcí a hodní, trochu se jich štítím. Potřebuju objetí člověka a ne hladit psa. Chci cítit něčí teplo a tlukot srdce, v lepším případě moct obejmout chlapa, ideálně mého muže a se vším všudy. Od první relaxace se mi vrací chuť na sex a všechny ty doteky, co mi dřív vadily, mi teď dost chybí. Je to dost nefér, že když se uvolním, začínám mít ráda sama sebe a své tělo a potřebuju něčí fyzickou blízkost, tak buď ji nemám, anebo se cítím nepatřičně, když si o ni řeknu.

Když si při relaxaci představuju proud slunečního svitu, který mi postupně dopadá na ruce, nohy, a pak na břicho a zahřívá je, je to příjemné a jsem skoro vzrušená, jako při milování. Pak jakoby slunce svítilo na hrudník a zahřívá mi srdce (láskou) a já se lítostivě rozbrečím, jako vždy po vyvrcholení. Něco mi chybí, cítím uvnitř prázdno a chlad a potřebuju toho tepla a lásky do srdce co nejvíc. Při milování mám taky po orgasmu pocit, že si ho ani nezasloužím. Teď mívám ten pocit při relaxaci, ale snad už je to mírnější a já si užívám ten pocit uvolnění a tepla.
 

Blázinec - den čtrnáctý

15. dubna 2020 v 15:36 | Život na prášky |  Ostatní
14. den, úterý

Týdny bez sexu v blázinci a ani eso v rukávu vám nepomůže

Po snídani (bulharská pomazánka, od které mě zachránil Honza tím, že snědl i moji porci a já jsem si mohla dát vločky s malinami a hrozny) dnes v osm hodin začala vizita s panem primářem. Doktorka, primář, psycholožka a vrchní sestra seděli u stolu na společence a my jsme čekali na chodbě, až na nás přijde řada. Po jednom jsme pak chodili dovnitř s papírem, na kterém nám potvrzují terapeuti účast na léčebných aktivitách. Ti, co půjdou už brzy domů, vycházeli na chodbu se spokojeným úsměvem, protože se už domů těší. My ostatní jsme si říkali, že máme strach, že by na nás dolehl zase stres a špatná nálada a moc se nám zatím odtud nechce. Panu primáři jsem popsala, jak na mě zapůsobil včerejší telefonát s manželem, a co jsem mu odpověděla, a on souhlasil, že takhle to mám dělat. Vysvětloval mi ještě, že já jsem teď na cestě někam vlakem a manžela a děti jsem nechala doma. Nemůžeme teď být spolu, a proto si možná úplně nerozumíme. Ale až dojedu, kam potřebuju, z vlaku vystoupím a budeme zase spolu.

V arteterapii jsme měli nejdřív přemýšlet nad tím, co jsme pro sebe v poslední době udělali dobrého. Nechtělo se mi mluvit, ale myslela jsem na to, že dobře, že jsem vůbec tady. Taky na to, že jsem byla schopná Honzovi říct o tom dotýkání a že se nechci kamarádit po propuštění. Z toho je mi ale zároveň těžko. Pak jsme naopak měli přijít na nějaký svůj zlozvyk, nebo vlastnost, kterou si škodíme, a nakreslit to.

Pastelkami jsem nakreslila divadelní jeviště, na kterém stojím v kuželu světla sama v červených šatech a lodičkách, krásná jako hvězda jasná. (Mělo to znamenat, že jsem krásná, ale ztvárnění trochu pokulhávalo.) Nad publikem se vznášely komiksové bubliny s výkřiky: "Bravo!" Za oponou seděla schoulená ještě jedna postava, skoro ji nebylo vidět. Byla oblečená v nevýrazném oblečení a držela si kolena pod bradou, to jsem byla taky já. Popsala jsem to tak, že se často předvádím, chci se zalíbit, aby mě ostatní měli rádi, ale přitom se většinu času cítím jako ta druhá.

Marek držel svůj výtvor obrácený směrem k sobě a dlouho se odhodlával, než nám jej ukázal. Zhluboka se nadechl, jakoby sbíral odvahu a papír položil obrázkem nahoru na stůl. Byl na něm tužkou nakreslený penis v ruce. Přiznal, že má často neodbytné myšlenky na sex, teď, co je tady bez sexu, tak skoro pořád. I doma na něj myslel a potřeboval ho často, až to jeho partnerce vadilo. Štve ho prý, že se tu o tom vůbec nemluví. Souhlasili jsme a chválili ho za odvahu. Je fakt, že tady probíráme ve skupině různé intimnosti, tajné pocity a myšlenky, ale, jak řekl Marek: "tváříme se, že nemáme péro".

Stydím se koupit banán

13. dubna 2020 v 12:53 | Život na prášky |  PRO POBAVENÍ
Už mě nebaví ty praktické nákupní seznamy s metráky mouky, cukru a zásobami na přežití apokalypsy. Všechny trvanlivé potraviny už máme doma a kdykoliv může (v našem případě) manžel s rouškou na puse zajet do obchodu a nakoupit čerstvé suroviny.


Já většinou sedím doma. Začala jsem se bavit psaním textů na zakázku. Spojení příjemného s užitečným je pro mě psaní eroticky laděných článků. Leze na mě jaro, venku svítí sluníčko a všechno začíná kvést a já mám dostatek inspirace k psaní. Prostě mám (už zase) chuť na sex.


Po delší době jsem se konečně dostala "mezi lidi" a sice do obchodu i já. Hlavu plnou myšlenek na článek, kterým jsem se právě zabývala. Fakt celkem "nemravnost". Psala jsem o deepthroat, čili hlubokém orálním sexu. Prý se to trénuje pomocí banánů a okurek.


V oddělení ovoce a zeleniny jsem se najednou hrozně styděla si ty okurky, už připravené v igelitovém prezervativu, koupit. Banány miluju a potřebuju je jíst kvůli obsahu látek zlepšujících náladu, ale odteď je zásadně budu jíst postupným ulamováním kousků a důkladným rozžvýkáním.
 


Blázinec - den dvanáctý a třináctý

6. dubna 2020 v 23:07 | Život na prášky |  Ostatní
12. den, neděle

Na odpoledne jsme byli domluveni s manželem, že já pojedu domů a on se synem se vrátí z pevností co nejdřív a vyzvedne malou u babičky, abychom strávili pár hodin spolu. Dorazila jsem domů, převlekla jsem se z džín do šatů, po dvou týdnech jsem se konečně namalovala a trochu upravila a těšila se na něj (i na děti). Volal mi ale, že se zdrželi, ještě prý ani nevyjeli a doma by byli až tak v pět. To už ale já musím být v léčebně a odevzdat sestrám propustku, protože se podává večeře. Měla jsem na ně počkat u babičky. Přijeli těsně před pátou. Musela jsem do léčebny volat a omluvit se, že se opozdím. Manžel navíc vypadal jako naštvaný, ale prý byl jenom strašně unavený. Mrzelo mě, že nám to tak nevyšlo.

Večer mě rozptýlil zpěv s kytarou, na kterou hrál Marek a později šipky s Honzou, Markem, Rosťou a Petrou. Všichni ostatní byli už zkušení hráči a mně, jako naprostému amatérovi a nesportovci, poskytovali různé úlevy a výhody. Mohla jsem při házení stát krok za čárou, a když zjistili, že ze svých 150 centimetrů nedokážu zamířit zamhouřením oka, ale hážu s nataženou paží odhadem někam nad sebe, postavil mi Honza podstavec z karimatek, abych měla výškové podmínky srovnatelné s ostatními. Připadala jsem si jako paralympionik. Nakonec jsem ty šipky vyhrála, na což Marek prohlásil, že to je jen štěstí začátečníka a že ho docela seru, ale smál se při tom.


13. den, pondělí

Na ranní komunitu jsem přišla s červenou pusou, protože ta rtěnka, kterou jsem se včera namalovala, je fakt trvalá a neslíbatelná a já jsem vlastně neměla vůbec šanci ji s někým slíbat. Popsala jsem ostatním, jak jsem byla zklamaná z nedělního odpoledne a svůj vzhled jsem shodila slovy o tom, že teď mi ke všemu nejde ani smýt barva ze rtů. Psycholožka mi řekla: " A já jsem myslela, že jste se namalovala proto, že vám to opravdu sluší."

Odpoledne mi volal manžel, aby mi řekl, že ho taky mrzí ta nevydařená neděle, ale vybral si k telefonátu zrovna chvilku, kdy po návratu ze školy a školky s dětmi vystupoval z auta. Takže mezi větami směřovanými ke mně, mi do ucha občas zakřičel něco jako: "Vezmi si tu aktovku a mazej si ji uklidit nahoru!" a "To tě mám vyzouvat?! Snad to umíš sama, ne?" Cítila jsem zase ty nervy a stres při každodenním příchodu domů. Manžel se mě ptal, jestli myslím, že až se vrátím z léčebny, nebude mě to už tak stresovat, a já jsem odpověděla, že nevím. Doufám, že stihnu načerpat dostatek pozitivní energie, aby mě to nerozhodilo, anebo budu muset prostě dvakrát denně zavelet: "Teď mi dejte všichni pokoj, jdu relaxovat!"

Blázinec - den jedenáctý - pokrač.

31. března 2020 v 3:51 | Život na prášky |  Ostatní
Pak už jsme se sešly s babičkou a malou, jely jsme tramvají do centra, malá si dala zmrzlinu, já s babi čaj, dcerka si pohrála a zase se povozila na kolotoči. Na zpáteční cestě jsem jí v papírnictví koupila omalovánky s Mikulášem a sobě sešit antistresových omalovánek "Návrat k přírodě". Rozloučily jsme se v tramvaji, já jsem vystoupila dřív a šla na parkoviště, kde čekali Marek a Honza.
Ten se celou cestu zpátky tvářil, jako by se nic nestalo. V podvečer, když jsme byli sami ve společence, jsem mu na jeho otázku, jak jsem si užila odpoledne, řekla, že jsem z toho byla špatná a brečela jsem v kavárně. Myslela jsem vážně, co jsem mu říkala. Nechci ubližovat manželovi tím, že budu s někým jiným udržovat vztah. On tvrdil, že přece náš vztah nechce narušit. Nejde prý mu o sex se mnou, to je tabu, když jsem vdaná. Málem mě to až urazilo, že jsem snad k tomu účelu nepoužitelná. Nakonec jsem mu prý docela drsně řekla, že pro mě by byl snad menší problém, kdybychom si zašukali, než když si budeme něco plánovat a slibovat do budoucna. Nechci na něj myslet i doma (nebo pořád předstírat, že mě tak baví - ale to jsem mu neřekla). Už se mi stalo, že mi na někom začalo víc záležet, myslela jsem na něj častěji, než bylo vhodné, i když jsme se pořád ujišťovali, že jsme jenom kamarádi. I teď se bojím, aby mi to nepřerostlo přes hlavu.
Uklidnili jsme si tím, že mě nechce k ničemu nutit, ale mrzí ho to. Kontakt na sebe máme, a když budu chtít, ozvu se, a když chtít nebudu, neozvu se - a kamarádství prostě vyšumí. Pak jsme si kreslili a on mi vykládal, jak bylo u něj doma. Máti prý po něm chce peníze na domácnost, ale on je má jako brát, když je tady, důchod nemá a platí jiné důležité věci. Měla jsem z něj pocit, že jeho jediný obzor je invalidní důchod a všichni lidi se podle něj časem projeví jako magoři, podvodníci, nepřátelé, nebo jim jde o prachy. Když prohlásil, že jak ho doma rodiče už hodně štvou, vyhrožuje jim, že skočí pod vlak, znovu jsem se rozbrečela. Asi zklamáním, že jsem si nemyslela, že by něco takového udělal a taky lítostí nad jeho rodiči, kteří ho mají na krku. Když mě viděl, zeptal se: "Já jsem tě zase rozrušil, co?" a omlouval se, že to tak nemyslel. Sedl si vedle mě, objal mě a začal mě utěšovat. Říkala jsem mu, že chápu, že má problémy (to máme tady všichni) že se někdy může cítit tak mizerně, že by pod ten vlak chtěl skočit, ale mrzí mě, že to používá jako výhružku na rodiče. Sliboval, že už tahle nebude mluvit.

Blázinec - den jedenáctý

31. března 2020 v 3:47 | Život na prášky |  Ostatní
11. den, sobota

V sobotu a neděli se na oddělení nic neděje, chodby jsou prázdné, ani ve společence nikdo nesedí. Trochu jsem si kreslila a zkoušela číst, ale čtení mi zatím moc nešlo. Nedokázala jsem se soustředit a nebavilo mě to.

Na odpoledne jsem zase byla domluvená s babičkou, že přivede malou o půl druhé k nádraží. Chtěly jsme jít do cukrárny stejně jako minulý víkend. Marek vezl mě a Honzu autem do města, vyrazili jsme hned po poledni a zaparkovali kus od nádraží, kde to Markovi vyhovovalo. Měla jsem dost času do srazu s babičkou, tak jsme já a Honza vyrazili pěšky. Cestou jsme si povídali, hlavně teda Honza mluvil, jak má ve zvyku.

Říkal, že je rád, že jsme se poznali, a že by byla škoda, kdyby to kamarádství skončilo, až ho propustí domů. Prý by chtěl zůstat v kontaktu a občas se sejít "na pokec", nebo jet na výlet jen my dva, nebo by se rád seznámil s mým mužem. Chabě jsem mu odporovala, že to asi není dobrý nápad a nevím, co by na to manžel řekl, a jestli bude mít zájem se seznamovat s mým kamarádem. On tvrdil, že se snad můžu kamarádit, s kým chci. Odpověděla jsem mu, že si stejně neumím představit, jak doma oznámím, že jdu na rande. On mě uklidňoval, že o rande by v žádném případě nešlo a rozhodně nám nechce narušovat vztah.

Zase mluvil o té své bývalé kamarádce, která se přetvařovala, jakože o něj má zájem, a přitom je to potvora, která teď zas hází očkem po jiných chlapech. Kdyby mu prý řekla rovnou, že s ním nechce nic mít, nebyl by teď tak naštvaný a zklamaný. Když jsem na jeho neustálé naléhání, abychom zůstali v kontaktu, několikrát odpověděla neurčitě: "nevím, možná", zasmál se a řekl mi, že já mu taky odpovídám bezvadně. Nadechla jsem se a vysvětlila mu jasně: " Tak dobře, budeš nejspíš zklamaný, ale já se po skončení hospitalizace kamarádit nechci. Je to pro mě zpříjemnění pobytu, že si povídáme, chodíme na procházky a kreslíme. I s ostatními můžu tady navázat důvěrnější vztah a pomáhá mi to k uzdravování. Myslím ale, že by to nemohlo pokračovat." Ani na to nestihl zareagovat, protože jsme došli k nádraží, kde se odpojil a šel svou cestou. Mám pocit, že ani neřekl "ahoj".

Zůstala jsem sama před nádražím a měla jsem ještě víc než půl hodiny do srazu. Vešla jsem do vestibulu a v kavárně si objednala cappuccino a později ještě džus. Sedla jsem si k poslednímu volnému stolku a začaly mi do kafe kapat slzy. Zdálo se mi, že jsem to úplně podělala. Ani ne to, že jsem to Honzovi nakonec narovinu řekla (i když jsem toho potřebovala ještě dost doříct), ale spíš to, jak jsem se k němu doteď chovala. Že jsem se fakt přetvařovala a předstírala, že mě zajímá, o čem mluví, protože mi lichotil jeho zájem a pochvaly, které ze cvičných důvodů trousí, kudy chodí. Že i když jsem slibovala říct zavčas, až toho bude moc, neřekla jsem nic. Jako bych se dívala sama na sebe, viděla jsem, že když s ním mluvím, nakláním se k němu, směju se, i když nemá stejný smysl pro humor jako já, budím dojem, že s ním za všech okolností souhlasím. Začala jsem se s ním bavit nějak automaticky a po chvíli, jako bych se rozhodla, že ho budu přijímat bez výhrad, že si to určitě zaslouží a nikdo jiný se s ním pořádně nebaví. Chvílemi mě ale docela štve, nebo je mi vyloženě nesympatický. Bylo mi ale zároveň líto, že jsem ho zklamala. Bála jsem se, že se bude zlobit a nadávat na mě podobně, jako na tu bývalou kamarádku.

Jak jsem tak očividně bulela v kavárně, napadlo mě, že jsme to právě nedávno řešili na skupině. Že dospělý člověk pláče na veřejnosti a že bychom se ho zeptali, co se děje. Ostatní lidi v kavárně se ale tvářili, že nic nevidí. Uvažoval jsem, co bych asi řekla, kdyby se někdo zeptal, co se mi stalo. Třeba: "To nic, já jsem jenom na vycházce z blázince, za chvilku se se tam zase vracím." Snažila jsem se uklidnit a napsala jsem Honzovi, že si o tom chci promluvit později.

Roušky

20. března 2020 v 12:43 | Život na prášky |  ZAMYŠLENÍ nad tématem týdne
Ocitli jsme se ve stavu nouze, bez možnosti se svobodně pohybovat a s povinností ven nosit roušku, i když nejsou zatím běžně k dostání.

Ta vzájemná solidarita s šitím roušek ze zbytků látek, starých prostěradel a dětských peřinek mě přiměla přispět taky svou troškou do mlýna (opravdu jenom troškou). Nikdy jsem nebyla žádná švadlenka, ale když teď nosívám gelové nehty, mám ruce tak gramlavé, že ani jehlu mezi prsty neudržím a navléct jehlu na nit je pro mě vrcholný výkon. Poté, co by se za mé výsledky "nenápadného" zašívání děr na ponožkách a silonkách nemusel stydět ani Frankenstein, jsem rezignovala na snahy cokoliv ušít nebo jenom zašít. Jako na potvoru jsem si před vypuknutím nouzového stavu nechala udělat nehty o něco delší, než mám ve zvyku, takže hrozí, že brzy budu mít drápy hodné čarodějnice. Tím se však také moje zručnost přiblížila prakticky nule.

Jak se všichni v okolí pustili do šití a já jsem doma našla pozůstatky svých šicích pokusů před lety, chytlo mě to, a chtěla jsem sobě a dětem vyrobit stylové roušky s motivem růžových nebo zelených soviček. Z látky, kterou jsem doma našla, jsem zvládla nastříhat asi 40 kousků. Vytáhla jsem šicí stroj, na který se léta prášilo v šatně (tím zároveň přiznávám, že máme v šatně trvale neutřený prach) a pokoušela se ho zprovoznit. Ani podle návodu jsem nepochopila systém šroubečků a knoflíků nastavujících napětí horní a spodní nitě, druhu a délky stehu. Prostě jsem vždycky spoléhala na to, že jednou jehlou, jednou nití a jedním stehem sešiju všechno, co zrovna potřebuju (a kupodivu se mi to dřív párkrát podařilo). Teď stroj vrčel, ale jehla se skoro nehýbala. Strávila jsem nad tím hlavolamem spoustu času (studováním návodu a nastavováním šroubků) a vysvobodil mě až manžel, který to vyzkoušel a oznámil mi, že závada tentokrát není mezi židlí a strojem (tedy ve mně), ale že je skutečně pokažený náš letitý šicí stroj.

Tímto děkuji spolku Pro Hlušovice, jehož členové a ochotní spolupracovníci si rozdělili úkoly a vyrobili spoustu roušek pro ty, kteří dosud žádné neměli a nejsou schopni si je obstarat nebo ušít. Někdo stříhal, jiný špendlil, žehlil, šil, další roušky rozdávali těm, kteří je potřebují. Výměnou za nastříhané čtverečky látky jsem od nich dostala hotové roušky pro celou rodinu. Jednu dokonce z naší původní látky se sovičkami.

Myslím, že nejsem sama, která má k látce, ze které jsou roušky podomácku ušity, emoční vztah. Z té naší jsem dcerce kdysi šila stínítko do kočárku a čepičku "karkulku". Často se používají staré květované povlaky na peřiny, nebo látky s dětskými motivy. Až tahle nepříjemná situace pomine (doufám, že to bude brzy), můžou ti zručnější šít z pestrobarevných roušek patchworkové deky, pokud to bude do velikonoc, můžeme mužům vázat na pomlázku (tatar) místo mašlí roušky. A už teď může některé hřát příjemný pocit, když na cestě do práce, nebo na zdravotní procházce z bezpečné vzdálenosti uvidí někoho, kdo na obličeji nosí "jejich" roušku.


Připomíná mi to rukavičkovou slavnost v knize Neználkovy příhody. Malíčci se shromáždili, vyhodili do vzduchu svoje pestrobarevné rukavičky, a jak padaly, zachytil každý dvě. Většinou jiných barev, než byly ty jeho. Pak se procházeli, dávali se do řeči a seznamovali se, a přitom si rukavičky vyměňovali, aby měli zase obě stejné barvy. Vyměněním rukaviček se z nich stávali rukavičkoví bratři a sestry.

Pozdravme venku třeba zamáváním, nebo zvednutým palcem (i virtuálně) naše nové rouškové bratry a sestry, u kterých poznáme svůj výtvor.

Blázinec - den desátý - pokrač.

15. března 2020 v 11:05 | Život na prášky |  Ostatní
Po obědě jsme měli domluvený společný výlet do lesa. Honza přesvědčil Marka, aby skupinku chovanců vyvezl autem někam do přírody, že se tam na hodinku dvě projdeme. Zval mě, ať jedu s nimi, já jsem do lesa chtěla, ale když to nakonec dopadlo tak, že jeli samí kluci (Marek, Martin, Honza a Rosťa), začalo mi to být docela trapné. Zvlášť když ráno na komunitě Honza oznámil, že nás vylákal do lesa a všichni se rozesmáli.

Martin dlouho jet nechtěl, i když by mu výlet prospěl, ale nesnese se s Honzou. Občas jsem měla pocit, že i já mu vadím, když se s Honzou bavím, ale prý to tak není. Honzovy průpovídky komentuje Martin ironickými poznámkami. Když se ho ráno u snídaně Honza vesele a bezelstně ptá, jak se vyspal, odpoví s úšklebkem: "Blbě, jako každou noc." Nakonec ho Marek a Rosťa přesvědčili, aby jel s námi a on na Honzovo nadšené: "Jé, to je fajn, že jsi tu taky," odpověděl: "Díky, to pro mě fakt moc znamená." Kromě toho špičkování spolu ti dva nemluvili.

Nacpali jsme se do Markova auta, já jsem seděla vzadu mezi Martinem a Rosťou, bylo tam málo místa a chudák Martin se celou cestu choulil k oknu, abychom se na sebe moc nemačkali. Pořád jsme se vzájemně omlouvali, jestli je to tomu druhému nepříjemné. Na zpáteční cestě chtěl už sedět vpředu. Dojeli jsme k prameni kyselky. Já si to místo pamatuju jako uprostřed lesa, ale teď tam žádný les nebyl, jenom pár suchých kmenů a pokácené klády na zemi. Trochu jsme se napili kyselky, teda jenom já z dlaní a Honza si napustil vodu do lahve. Ostatní se báli, co s nimi kyselka udělá, a tak ji radši nepili. Vyrazili jsme do kopce, kde na louce stojí větrné elektrárny. Chtěli jsme dojít až k nim, ale cesta vedla jinudy a my jsme už neměli tolik času. Vraceli jsme se zpět, když už se skoro začalo stmívat.

Tentokrát si dozadu sedl Honza a galantně se odmítl připoutat, když já jsem uprostřed neměla bezpečnostní pás. Žertoval, že se budeme cestou držet. Kluci mu navrhli, ať se oba připoutáme jedním pásem. To mě pobavilo a řekla jsem, že by to byla bondage a tu tady nechci provozovat. Honza nevěděl, co to je. Začala jsem mu to vysvětlovat a Marek se otočil od volantu a zeptal se ho: "Ty se nedíváš na porno?" Pak jsme začali ze srandy vymýšlet, jaké by bylo pro Honzu strašné mučení, kdyby byl svázaný a měl v puse roubík, aby nemohl mluvit. Já jsem se do té představy tak zabrala, že jsem navrhla, že bychom mu mohli před očima lámat pastelky. "V tom případě nesouhlasím s roubíkem," ozval se Martin. Chtěl by prý slyšet jeho zoufalé výkřiky. Mně řekl, že netušil, že jsem taková sadistka. Odpověděla jsem mu, že jenom předstírám opačný pól.

Na zpáteční cestě jsme se zastavili na nákup jídla a pochutin (hlavně zeleniny) a večer se zase dívali na televizi.

Blázinec - den desátý

15. března 2020 v 11:03 | Život na prášky |  Ostatní
10. den, pátek

Ráno při procházce se Honza vrátil k té večerní relaxaci. Řekl mi, že se lekl, protože nevěděl, jestli se dotýkám schválně, nebo omylem, a tak sebou cukl. Napadlo ho prý: "Ty vole, hustý. Ona na mě sahá." Bylo mi dost nepříjemné, když jsem se mu to snažila vysvětlit: "Promiň, že jsem ti narušila relaxaci. Stydím se to přiznat, ale…" Na to on obrátil oči v sloup, jakoby říkal: "A jéje, už je to tady." "… já se prostě potřebuju dotýkat," pokračovala jsem. "Nemyslím to tak, že bych tě chtěla svádět, ale chci se třeba dotknout rukou, nebo vzít kolem ramen. Prostě mi chybí fyzický kontakt." Zasmál se a odpověděl, že teda na něj sahat můžu.

Na skupině Martin začal mluvit o své depresi. Bývá prý pořád unavený, ospalý, na nic nemá energii a nevidí smysl svého života. Nevěří, že by si někdy mohl najít holku, kterou by měl rád a ona jeho. Uzavírá se do sebe, neumí si říct o pomoc a ani neví, jak by mu někdo jiný mohl pomoct. Už se pokusil o sebevraždu "takovým trapným způsobem", o kterém nechtěl mluvit, protože podle něj tento život nemá cenu. Neřekl toho moc, ale jak popisoval ten pocit beznaděje a samoty, a když jsem si vzpomněla, jak působil při večeři zoufale a zranitelně, začala jsem se cítit úplně stejně. Sevřelo se mi srdce, bolelo to a studilo a vyhrkly mi slzy.

Psycholožka si toho všimla a ptala se, co se děje. Vysvětlovala jsem, že ty Martinovy pocity taky znám a prožívám je právě teď. Pak se všechna pozornost soustředila na mě a já jsem se pro změnu začala cítit provinile, že se nevěnujeme Martinovi. Ostatní se mě ptali, co by mi pomohlo, a nějak jsme se s Martinem shodli, že v tom nejhorším stavu to ani nejsme schopni vyjádřit. Mně snad schoulit se do klubíčka a být jako miminko, aby mě někdo pochoval v náručí. Jenomže si o to neřeknu a nikdo neví, že by to měl udělat. Když je depka trochu mírnější, řeknu si o objetí manželovi, nebo se přitulím k dětem. Holky taky říkaly, že se rády objímají, zvlášť s dětmi, a tady by klidně objaly někoho, komu by to pomohlo. Martin uznal, že by mu objetí asi taky udělalo líp, ale nechce se objímat s klukama. To by mu bylo nepříjemné. Při objímání se ženou se zase bojí, že by mu pak bylo líto, že nemá žádnou partnerku a milenku. V rámci skupiny se dotýkat nemáme, ale dohodli jsme se, že po skončení si řekneme, kdo obejmout chce.

Docela se mi ulevilo, tak jsem ostatním popsala večerní relaxaci a svůj ranní rozhovor s Honzou. (On v naší skupině není, takže jsme se vlastně proti pravidlům bavili o někom, kdo není přítomen.) Mluvila jsem o tom, jak se spolu bavíme, i když mi už občas leze na nervy, jak jsem mu s obtížemi vysvětlila, že se potřebuju dotýkat, a on mi vyšel vstříc. Ta jeho reakce: "Ty vole, hustý..." všechny pobavila a rozesmála, prý jako by ho slyšeli. Psycholožka mě pochválila, že jsem si řekla, co potřebuju, a že jsem se tak o sebe postarala.

Když skupina skončila, šla jsem za Martinem, jestli ho teda můžu obejmout, a on souhlasil. Myslela jsem, že to vzhledem k našemu bezmála dvacetiletému věkovému rozdílu bude objetí téměř mateřské, ale kvůli značnému výškovému nepoměru to spíš vypadalo, že se mu kolem pasu pověsilo malé dítě, nebo nějaký srandovní trpaslík. Ostatní na nás reagovali slovy: "Jé, to je hezké," a pak mě postupně objala Anička, Dita a Zuzka. Vytvořily takovou frontu na objímání.

Blázinec - den devátý - pokrač.

15. března 2020 v 10:58 | Život na prášky |  Ostatní
Na skupině se Zuzana svěřila s tím, že se bojí o svou dceru, která jde právě dnes na operaci rakoviny děložního čípku. Líčila nám, jak to měla dcera v životě těžké, vypadalo to, že kvůli ulcerózní kolitidě (s tou mám své zkušenosti i já a další pacient) nedonosí dítě. Nakonec se holčička narodila zdravá, ale u dcery se projevila ta rakovina. Zuzka plakala strachem o dceru, lítostí a bezmocí, že s ní nemůže být a říct jí, jak ji má ráda a nijak jí nemůže pomoct. Znám ten pocit, měla jsem ho, když naše dcerka ležela na JIPce napojená na hadičky a my jsme k ní mohli jen na pár minut a vůbec jsme nevěděli, kdy a jestli se probere. Trvalo to několik týdnů, než se na nás podívala a usmála se jako sluníčko. I ostatní ženské ji chápaly a představovaly si, jak se cítí a všem nám tekly slzy po tvářích.

Pak jsme mluvili všeobecně o strachu ze smrti někoho blízkého, nebo naší vlastní smrti. Martin se projevoval docela bezcitně a říkal, že s ním ty řeči nic nedělají, on se smrti nebojí, tu svou by teď i uvítal. Když mu zemřeli prarodiče, ani prý moc nebrečel. Možná to bylo tím, že k nim neměl blízký vztah, nebo si ztrátu někoho opravdu blízkého neumí představit. Ostatní chlapi mlčeli, a když se jich Jitka ptala, jak to na ně působí, odpověděli, že je to samozřejmě hrozné, dokážou se vcítit do Zuzky, ale neumí emoce dát najevo a vyjádřit jí podporu. Ženy o sobě tvrdily, že jsou citlivější, než muži. Často je něco rozpláče a stává se jim to i na veřejnosti. To se pak s tím pláčem trochu schovávají. Muži prý tak citliví nejsou, stydí se a bojí se plakat. Přitom jsme se shodly, že muž, který ve vypjaté situaci pláče, působí jako opravdový, lidský a upřímný a vůbec nevypadá jako slaboch. Podle nás by muži měli emoce vyjadřovat víc.

Marek přiznal, že někdy mívá slzy na krajíčku, ale právě proto, že mu od dětství doma říkali, že chlapi nebrečí, snaží se to zadržet. Na odlehčení situace jsem mu řekla, že jestli si zrovna on ty kapky do očí, které užívá na zánět spojivek, nakape někdy těsně před skupinou, bude neodolatelný. Taky jsem popisovala, jak se cítím, když brečím na veřejnosti. Částečně se stydím, ale chtěla bych, aby mi někdo pomohl. Alespoň tím, že se zeptá, co se děje. Já, kdybych viděla někoho plakat, zeptala bych se, jestli nepotřebuje pomoc. Není třeba přitom nějak vyzvídat, nebo rovnou dávat rady, stačí - jak to děláme tady - nabídnout kapesník jako vstřícné gesto. A říct něco jako: "Vím, že je to těžké."

Zuzana nám všem poděkovala za podporu a říkala, že se jí ulevilo tím, že nám to mohla říct a vybrečet se. Chvilku po skupině jsem ji potkala na schodech a ona už mnohem veselejší oznamovala, že jí dcera právě volala, má operaci za sebou a je v pořádku. Když jí Zuzka řekla, že jsme se o ní bavili na skupině a mysleli na ni, byla ráda a prý tu pozitivní energii cítila a pomohla jí.


Při večeři seděl Martin u stolu jako zhmotněná deprese. Nejedl, zíral před sebe a podpíral si hlavu. Vždycky málo mluví a bývá unavený, ale teď i mně z něj bylo úzko. Měla jsem chuť ho obejmout. Naklonila jsem se k němu přes stůl a zeptala se, jestli je mu blbě. Jenom přikývl. Na otázku, jak mu můžu pomoct, řekl, že nijak. Ptala jsem se, jestli chce být sám a on odpověděl, že si tu chvilku posedí a pak půjde spát. Bylo mi ho hrozně líto. Ostatní se třeba jenom očima ptali: "Co se stalo?" Pokrčila jsem rameny. Když odcházel, řekl mi: "Nedělej si starosti." Já na to, že právě ty si dělám a že mě mrzí, že mu nedokážu pomoct. Na večerní relaxaci nešel, myslím, že tam vůbec nechodí.

Honza si nachystal na relaxaci karimatku těsně vedle mě, a jak jsme leželi a měli uvolněné ruce, malíčkem jsem se dotýkala jeho rukávu. Po chvíli ucukl.

Další články


Kam dál