Spektrum odstínů od černé k růžové

Včera v 18:52 | Život na prášky |  ZAMYŠLENÍ nad tématem týdne
Celý můj blog vlastně mapuje to, jakými odstíny nálad a vlastní povahy v životě procházím. Zpočátku jsem psala uplakané příspěvky, kde jsem se svěřovala se svými nejčernějšími myšlenkami (http://zivot-na-prasky.blog.cz/1712/depka-deprese-ci-melancholie

Pak se mi ulevilo a svitla mi naděje na spokojenější život, i když růžová v mém blogu znázorňuje hlavně prášky proti bolesti (http://zivot-na-prasky.blog.cz/1801/konecne-ruzovy-zivot)

A nakonec je ze mě bavič, píšu (snad) vtipné historky ze života a víte co? Ta zakomplexovaná holka, co se schovává pod neosobní přezdívkou a za klávesnicí počítače a v civilu se stydí při pozdravu i podívat lidem do očí, začala uvažovat o tom, jaké by bylo své zážitky přednést před lidma (mírně pod vlivem alkoholu na obou stranách). Natočila jsem tuto historku na video a odhodlávám se někoho zeptat, jestli se stímhle dá přihlásit do "Na stojáka".
 

Odstíny mého muže

Pátek v 11:50 | Život na prášky |  ZAMYŠLENÍ nad tématem týdne
Současné téma týdne evokuje (nejspíš úmyslně) svého času oblíbený tlustý šedočerný tajemný řídce psaný román a podle něj natočené filmy, které mívaly v kině premiéru na Valentýna.

S manželem Valentýna každoročně intenzivně slavíme, protože má tentýž den narozeniny. Když zajdeme do restaurace, automaticky nám číšník rozsvítí svíčku na stole, nabídne sekt s jahodou a já mám pocit, že se tak spiklenecky tváří, jakože jsme ti romanticky zamilovaní.

Před lety jsme se chystali v podvečer zajít do kina, kde jsme už dlouho nebyli, a poté na večeři. Jiný film, než Padesáti odstínů šedi, ten den snad ani nepromítali. Byla jsem dopředu koupit lístky a bylo mi trochu trapné, že jdeme na film z červené knihovny, tak jsem prodavači řekla, že chci lístky na čtrnáctého večer a ani nepadl název toho filmu. Fakt jsme nečekali, že by tam mělo být něco šokujícího, nebo drsného. Mnohem zajímavější věci jsme zažívali doma nebo se známými (asi kromě letu soukromým letadlem), ale byli jsme oba zvědaví. Rozhodně jsem nenutila chudáka chlapa, aby se mnou šel na holčičí film, jak to možná jinde bylo


Už dlouho jsme se taky bavili o tom, že si mám nechat udělat piercing nebo tetování. Že mi to manžel jako dá za úkol, půjde se mnou a bude se dívat, jak trpím kvůli němu bolestí. Rozhodla jsem se pro tetování podbřišku a domluvila to právě na toho Valentýna dopoledne. On schválil motiv, ale už nebyl tak nadšený, jako dřív. Jen přitakával, že půjde se mnou a říkal, že mě obdivuje a sám by do toho nešel. Když jsem si lehla a tatérka se pustila do práce, seděl vedle mě, držel mě za ruku a žertoval, že je to, jako by byl u porodu. Pak ale zmlkl, zbledl, jenom prohlásil, že je mu špatně a sesunul se ze židle tak nešikovně, že se praštil do hlavy o nějakou komodu a zůstal ležet na zemi obličejem dolů a s hlavou pod tou skříní. Chvíli se nehýbal, pak začal chrápat a probíral se. Já jsem se hrozně lekla a nevěděla, jestli se hystericky směju, nebo brečím, sedla jsem si a volala na něj jménem. Tatérka vypla jehly a šla ho křísit, vytáhla ho zpod skříně, omývala mu obličej a on se zmateně ptal, co se děje. Měl červený flek na čele, bouli vzadu na hlavě a rozbité brýle. Vypadal, jako by se porval. Přesunul se na gauč, kde si lehl s nohama nahoru, ale pořád mu bylo blbě. Každou chvíli jsem se ho ptala: "Jsi v pořádku?" a on odpovídal: "Jo, ještě žiju". Přetrpěla jsem to tetování a šli jsme se posilnit obědem. Pak už jsme si z toho dělali srandu.

Film nás oba bavil. Jasně, že to byla romantika s dostatkem erotických scén, aby bylo na co se dívat, ale chápeme zálibu pana Greye, líbilo se nám, jak trpělivě zasvěcuje Annu a ta jeho herna byla taky fajn. U večeře při svíčce s vínem a zákuskem jsme si povídali o uplynulém dni. Manžel říkal, jak mu v práci nebudou věřit, že se neporval a já jsem se divila, že můj silný chlap, který holýma rukama vytrhne strom ze země nebo zvedne zadek menšího auta, omdlí při pohledu na mě v bolestech a líbí se mu milostný příběh v kině.

The Beatles - Yesterday

13. října 2018 v 16:29 | Život na prášky |  TEXTY a překlady písní


Včerejší trable jsou už věcí vzdálenou
Dnes však hrozí, že mi zůstanou
Čekám na včerejšek s důvěrou.

Najednou nezbývá mi ani půlka sil
Nad hlavou mi visí temný stín
Proč včerejší den vůbec byl.

Proč jen odešla
Snad mi někdy prozradí
Toužím vrátit čas
Napravit den včerejší.

Včerejší láska byla pro nás krásnou hrou
Ted´ si hrajem na schovávanou
Čekám na včerejšek s důvěrou.

Proč jen odešla
Neřekla mi prozatím
Toužím vrátit čas
Snad svou chybu napravím

Včerejší láska byla pro nás krásnou hrou
Dnes bych nejradši měl skrýš tajnou
Čekám na včerejšek s důvěrou.
 


Dvacet minut

9. října 2018 v 9:33 | Život na prášky |  PRO POBAVENÍ
Náhodou jsem dnes ráno cestou z kavárny, kde jsem si s dcerkou dala cappuccino, šlehané mlíčko a kousek lineckého pečiva, zahlédla podnik, který se pyšnil fotografií mužského torza s vypracovanými svaly přes celou prosklenou čelní stěnu. Kromě fotografie se na stěně skvěly nápisy: Vypadat skvěle. Cítit se fit. 20 minut týdně.

Nasadili mi tím brouka do hlavy. To vážně stačí cítit se fajn jen 20 minut za celý týden? A za to někdo platí? A můžu si alespoň vybrat, kterých 20 minut to bude? Protože jestli je to náhodné, pak při mé smůle bych se cítila neodolatelná a kypící životní energií v pondělí mezi druhou hodinou ráno a bezmála půl třetí. Což je mi docela plat prdné.

Uvažovala bych o téhle službě, pokud bych si mohla zarezervovat čas kolem sobotní půlnoci, kdy bych se na víc než čtvrt hodinky stala zlatým hřebem večírku. Ale asi si tuto radost nechám ujít. To kapučínko připravené sympatickým slovensky hovořícím baristou mi zvedlo náladu dostatečně.

Nechci být nikým jiným

3. října 2018 v 10:49 | Život na prášky |  ZAMYŠLENÍ nad tématem týdne

Možná bych měla být někým jiným, ale mně vyhovuje být sebou a dovolit si každý den několik těchto radostí.
  1. Probudit se, když je venku světlo, ale všude ještě klid.
  2. Přitulit se ke spícímu muži.
  3. Pořádně si prdnout s vědomím, že to nikdo nebude komentovat.
  4. Před smradem, co se line zpod peřiny utéct na záchod.
  5. Vyčůrat se vykakat a zbavit se tak napětí v břiše.
  6. Osprchovat se teplou vodou a namydlit voňavým mýdlem.
  7. Stoupnout na váhu a zjistit, že včerejší opulentní večeře nezanechala žádné následky.
  8. Otevřít okno, pustit dovnitř čerstvý chladný ranní vzduch.
  9. Všimnout si, že venku svítí sluníčko.
  10. Vrátit se po špičkách zpátky do ložnice, vlézt pod peřinu do příjemného hřejivého tepla a trochy smrádku.
  11. Probouzet muže hlazením, při kterém ze spaní mručí.
  12. Pomilovat se.
  13. Stihnout to úspěšně dřív, než na chodbě uslyšíme capkání dětských nožiček a volání: "Mami já hají ne!"
  14. Celá rodina se tulit v jedné posteli, smát se a blbnout.
  15. Obléct si něco, v čem se cítím dobře a za co mě manžel pochválí: "Tobě to ale sluší", syn řekne "To je krása, až se oči sbíhají!" A dcerka: "Co to ty?" A ukazuje na sukni. "Ja ci taky!"
  16. Při příchodu do kuchyně ucítit vůni slaniny a cibulky, protože mě manžel předběhl, a zatímco jsem se oblékala, začal chystat k snídani vajíčka.
  17. Nebo si připravit snídani z našich moruší nebo jablek, přes noc ve vodě namočených oříšků, vloček, medu.
  18. Ovoce si jít těsně před snídaní posbírat na zahradu a brodit se přitom v orosené trávě.
  19. Všichni se s chutí nasnídat, zvlášť dcerku je úžasné sledovat, jak bagruje to, co jí chutná a prozpěvuje si ňamňamňam!
  20. Po cestě autem za povinnostmi si vykládat se synem vtipy a zpívat písničky z rádia.
  21. Rozloučit se s dětmi před školou a ve školce pusou a naším lechtacím pozdravem. Uslyšet syna, jak za mnou ještě volá: "Měj se hezky a odpoledne se uvidíme!"
  22. Plnění pracovních povinností si zpříjemňovat s kolegy navzájem slovy: "prosím, děkuji, to je bezva, to jste zlatá, není zač, klidně zavolej, pomůžu ti" a po pracovní době, když se potkáme v civilu: "Jé, vám to sluší!"
  23. Nakoupit potraviny, ze kterých se těším, že uvařím výbornou večeři.
  24. V obchodě najít pěkný kousek oblečení nebo hračku pro děti nebo něco pro sebe a jen tak si to koupit.
  25. Doma si uvařit čaj s medem a v klidu ho vypít.
  26. Vítat se s dětmi a s manželem, když přicházejí ze školy, školky a práce, nebo se já vracím domů. Děti ke mně běží s otevřenou náručí a volají: "Mamííí!"
  27. S manželem se na pozdrav políbit a obejmout.
  28. Dát si společně kafe a sednout si s ním na terasu.
  29. Povídat si, vtipkovat.
  30. Když jsem sama, pustit si latinskoamerickou hudbu a tančit jak na karnevalu v Riu.
  31. Být přesvědčená, že jsem skoro tak sexy jako ty tanečnice.
  32. Nebo se jen tak dívat, jak se vrtí do rytmu hudby dcerka.
  33. Natočit ji na mobil a pochlubit se později manželovi nebo přátelům.
  34. Psát blogy. Radši ty vtipné, ale i z divných a depresivních mám radost, když se mi podaří je dopsat.
  35. Číst reakce na své blogy a ostatní blogy a diskutovat pod nimi.
  36. Do zblbnutí poslouchat svůj oblíbený hit a překládat text do češtiny.
  37. Pak si ho se svým textem pořád prozpěvovat.
  38. Jít sama na "zdravotní" procházku.
  39. Dýchat na procházce čistý vzduch, vdechovat vůně stromů a trávy a rozhlížet se po zeleni.
  40. Počítat kroky (krokoměrem), jestli jich udělám několik tisíc.
  41. Potkat cestou náhodou známé, pozdravit se a prohodit pár slov.
  42. Pověsit voňavé prádlo ven na zahradu
  43. Posbírat zralá jablka z trávníku.
  44. Do jednoho jablka se hned zakousnout. Otřít je jen do trička.
  45. Spomocí dětí uklidit nádobí a pochválit je za to.
  46. Sedět při jídle na svém oblíbeném místě u stolu, ze kterého vidím na celou naši zahradu a na rozložitou moruši, za kterou večer zapadá slunko
  47. Uložit děti, dát jim pusu, přitulit se.
  48. Dcerce přečíst pohádku, nebo zazpívat.
  49. Poslouchat, jak čte syn Haryho Pottera nebo Deník poseroutky. (Vybírá mi vtipné pasáže a má fakt dobrý přednes.)
  50. Vydechnou si úlevou, že děti spí a máme klid na tu večeři a navečeřet se.
  51. Otevřít si (a pít, samozřejmě) víno.
  52. Dívat se na oblíbený film.
  53. Jen tak se tulit k sobě na gauči.
  54. Zobat různé pochutiny.
  55. Najít inspirativní nemravné video a společně se na ně dívat.
  56. Pomilovat se (vášnivěji, než ráno)
  57. Zavrtat se pod peřinu.
  58. Říct si "Dobrou noc, miláčku", dát si pusu.
  59. Spát aspoň 8 hodin.

Flirt dance

27. září 2018 v 18:14 | Život na prášky |  PRO POBAVENÍ
Včera proběhl můj první živý kontakt s flirt dance. Proč jsem ho chtěla považovat za mimozemský, vysvětlím později.

Teď k tomu, co si představit pod pojmem flirt dance. Není to párový tanec, ale ženy tančí samy a tancem svádějí diváka či diváky, nebo si prostě užívají své ženskosti. Svůdné pohyby a pohledy trénujeme zatím jen před zrcadlem. Občas jsou třeba rekvizity jako židle, deštník, klobouk. Není to tanec u tyče (pole dance je zcela jiná disciplína), ani striptýz. Ale jinak klidně popusťte uzdu představivosti, chcete-li vědět, jaké neslušnosti se při něm odehrávají.

O takovém kurzu jsem uvažovala už dlouho, a když jsem se konečně přihlásila, hrozně jsem se na něj těšila. Potřebuju nějaký pohyb, ale z duše nesnáším sport. Odmítám nosit strakaté legíny, funkční tričko a tenisky. Od dětství se mi protiví můj vzhled v něčem, co lze nazvat tělocvičným úborem. A hrozně ráda tančím. Nijak školeně, prostě se vrtím doma v kuchyni u žehlení. A když se jednou za uherský rok dostanu někam na diskotéku, připadá mi, že to fakt umím a jsem přitom děsně sexy. (K tomuto dojmu dospěju po pěti rumech, bez kterých bych ani nedošla na parket). Jsem pak schopná kroutit boky tak, že se málem v pase přepůlím, vrtět zadkem i předvádět s nadšenými dobrovolníky regulérní kopulační pohyby. Další tři dny pak bez ibalginu nemůžu chodit po schodech, ale to jen nízká cena za ten příval endorfinů a ženské energie.

Přípravu na kurz jsem vzala zodpovědně a nakoupila si oblečení, které je sice z obchodu se sportovními potřebami, ale z oddělení tanec, a doplnila to podle mého názoru nezbytnými síťovanými punčocháči. Jak jsem později zjistila, jako jediná jsem měla i tylovou lehoučkou sukýnku (oddělení balet), abych zakryla elastické kraťasy těsně pod zadek. Vybrala jsem si na radu instruktorky z nabídky jejích kurzů ten, kde se mi líbila hudba, a choreografii popisovala jako "krokovku". Bezva, nebudeme se moc válet po zemi. To nemám zapotřebí. Moje silná stránka jsou boky (doslova) ve stoje.

No, s tím mimozemským (čili ne na podlaze) pohybem mi to moc nevyšlo. Před pořádným tancem jsme se měly zahřát, protáhnout a rozcvičit, takže jsem se alespoň já chvílemi cítila jak mop (už namočený), když jsem celým tělem vytírala podlahu. Nijak svůdně jsem si nepřipadala, ani když jsem svou soustavu faldíků měla rozplácnout na zem do polohy přejeté žáby. Nevím, jestli za mou postavu můžou ty litry burčáku, co jsem za poslední týdny vypila, ale jakoby se kvasinky z něj až teď probraly a rozhodly se prokypřit a nakynout těsto na mém břiše a bocích. Zpocená stehna narvaná do síťovaných punčoch připomínala nějaký masný výrobek (tuším sekaná nebo uzená roláda se dělá v takové síťce) a zanechávala na podlaze otisky podobné včelí plástvi.

Při tanci ve stoje jsem objevovala na svém těle svaly, o jejichž existenci jsem dosud neměla ponětí a snažila se vstřebat lektorčiny až surrealistické popisy toho, co máme při tanci dělat. Třeba "facku stydkou kostí" si fakt neumím představit. Oproti tomu: "ukaž někomu, kdo stojí pod balkonem, svoje bradavky zespoda", aniž bychom se přitom svlékaly, bylo celkem trefné.

Musím uznat, že můj výběr kurzu byl asi správný, tančíme na: " I can´t dance." Phila Collinse. Dobře, zatím to ještě neumím, ale já se to naučím a pak všem vytřu zrak!

Pokušení

19. září 2018 v 11:24 | Život na prášky |  ZAMYŠLENÍ nad tématem týdne
Potýkám se s různými pokušeními, některým klidně odolám, jiná mě lákají. Zatím mám dost sil bránit se jim. Schválně, kterému byste podlehli vy?

Sežrat "půl krávy". Hrozně ráda jím a na svou velikost (drobnost) toho dokážu spořádat opravdu hodně. Často jím větší porce, než můj fyzicky náročně pracující muž. Miluju maso, steaky, ryby, tatarák. Zvlášt tatarák, ten jim lžící bez topinek, jen s nějakou zeleninou. Přece si nebudu kazit postavu chlebem.

Pít dva litry vína denně. Já jsem se měla narodit ve vinohradě nebo rovnou ve sklípku. Zvláštní, že by mě snad bavilo i to víno dělat. Jen nevím, co by na to řekla má játra.

Zapálit si. V tomhla ohledu jsem zcela nezkušená a za život jsem neměla žádnou ("Nemusíš přesně, stačí přibližně" - "Přibližně žádnou") cigaretu v puse. Asi bych se nakonec pozvracela, ale mně čerstvě zapálená cigareta voní a mám chuť to zkusit. Taky bych ráda využila hubnoucího účinku nikotinu, ale to mě spíš napadá zneužívat nikotinové náplasti nebo žvýkačky.

Brát drogy. Vyzkoušet jejich různorodé účinky a u té nejlepší už zůstat. Nechat tomu volný průběh a upadnout klidně do závislosti, však on by se o mě někdo nakonec postaral líp, než to dokážu sama.

Spáchat zločin. Nemyslím násilný, to mě nijak neláká, ale ukrást velké množství peněz, nebo si neoprávněně nechat cenný nález. Užívat si bohatství a vzrušení z možného odhalení. Kdyby mě pak chytili, ochotně přijmout trest. Kradla bych ale radši jen u nás, kde nehrozí tresty jako bičování, sekání rukou, nebo dokonce poprava.

Nechat si zaplatit za sex, nebo natočit porno za peníze. Otázkou je, jestli by se našel někdo ochotný mi za to platit. Protože si ale dost cením sveho zdraví, nakonec by z toho kvůli komplikovaným bezpečnostním opatřením nic nebylo. Leda tak úchylárna v celotělovém lycrovém nebo latexovém oblečku.


Svést někoho, nebo nechat se svést někým, koho znám a užít si nezávazný sex. Myslím, že chlapi maji k tomu celkem nekomplikovaný vztah, ale já si neumim představit, ze si zašukáme a pak se budeme bavit, jako by se nic nestalo. Taky je v mém věku každý už zadaný, tak nevim, jak bych jeho ženě řekla: "Jenom jsem si ho půjčila a s díky vracím, kdyžtak si půjč mého."

Žít jako svobodná a bezdětná. Nechat rodinu doma a odjet na druhý konec světa, najit si práci, postarat se sama o sebe. Cestovat a neplánovat, kdy se vrátím.

Žít s rodinou mimo civilizaci někde u lesa. Nechodit do práce a do školy. Zařídit se bez elektřiny, tekoucí vody, postavit dům vlastníma rukama, nosit dřevo a vodu, pěstovat ovoce a zeleninu, chovat pár zvířat a peníze na ostatní věci ziskávat od lidí, kteří si k nám přijedou odpočinout od stresu.

Dotáhnout svůj exhibicionismus do konce a odhalit svou totožnost tady na blogu, nebo se hrdě hlásit k tomu, co tu píšu, mezi známými. Nemám co ztratit, pocit, že se na mě dívají skrz prsty mám stejně, tak by byl aspoň opodstatněný, anebo bych všem zůstala stejně ukradená, jako doteď.

Deset střetů introverta se světem

17. září 2018 v 19:01 | Život na prášky |  ZAMYŠLENÍ nad tématem týdne
Chtěla jsem popsat své trapasy, které jako by mě pronásledovaly. Cítím se u nich nejdřív příšerně, pak to přejde a mám chuť si z toho udělat srandu a někomu to povyprávět, nebo napsat.

Líbil se mi blog Hrachajdice o těžkostech introvetů a došlo mi, že ty moje zdánlivě příšerné zážitky jsou jenom střet mého světa s okolním. A tak úkorně to asi vnímám jenom já. Mám totiž tu smůlu, že se u mě kombinuje nesourodá povaha introverta s exhibicionistou. Většinu času nenápadně proplouvám mezi lidmi, komunikuju jen v nejnutnější míře a vystačím si sama, ale pak se něco zvrtne, zjistím, že sama se sebou to taky nemám nejlehčí a zatoužím "zapůsobit" na ostatní, což se mi někdy vymstí. Anebo prostě nedokážu normálně na vlastní hlasitý prd ve společnosti říct jen: "Pardon" a mám pocit, že se právě zhroutil celý svět.

1. O tom, jak mi na poště před zraky ostatních spadla punčocha ke kotníku, když jsem se snažila být svůdná, jsem už psala.

2.Taky o tom, jak jsem omylem propašovala velice neslušnou fotku na konzultaci diplomky a konfrontovala tak učitele s nevšední nabídkou, nebo rovnou výhružkou.

3. Podobně se mi u zkoušky stala drobná nepříjemnost, když mi na závěr místo indexu vypadla z kabelky menstruační vložka, naštěstí nepoužitá a zabalená, ale naneštěstí jsem to zaregistrovala až po upozornění učitelem.

4. I když na to asi nevypadám, nosím na skrytých místech těla piercing. Jednou jsem musela na vyšetření břicha pomocí CT a nesundala jsem si piercing z pupíku. Laborantka mi vynadala, že to musí dělat znovu, tak jsem ho neochotně vyšroubovala a byla přesvědčená, že o tom druhém (poněkud níž) neví. Po skončení vyšetření mi důrazně dala najevo, že o něm ví, a příště mám odstranit i ten.

5. Jednu dobu jsme doma koketovali se SM hrátkami. Přes nenápadné náznaky jsme se dopracovali k tomu, že jsem dostala od manžela a známého pořádný výprask, po kterém jsem nemohla ani pořádně sedět. Zadek jsem měla modrofialový, ale byla jsem na něj zvláštním způsobem pyšná. Nějak jsem si neuvědomila, že mám jít k lékaři, který mě uvidí vysvlečenou. Napoprvé jsem jeho znepokojení uklidnila výmluvou o pádu na kolečkových bruslích. Při kontrole za několik týdnů, během kterých se modřiny neměly šanci uzdravit, protože jsme pokračovali v jejich tvoření, jsem mu s hrozným sebezapřením přiznala, že to bylo zcela dobrovolné, že mi nikdo neubližuje a že si doktor nemusí dělat starosti. Chtěl totiž někde nahlásit evidentní týrání. Uf, lituju spíš jeho, že si to musel vyslechnout.

6. Při tom blbnutí jsme občas s manželem vyrazili na večírek, kde jsme dali průchod našim zálibám. S jedním chlapem jsem už trochu opilá šla na záchod a před ním se na povel vyčůrala. Oslovoval mě čubko. Až později jsem si uvědomila, že to, že ho od vidění znám, neznamená, že jsme se potkali na podobném večírku dřív, ale že ho znám z práce a je to klient. Celá nesvá jsem čekala, jestli až zase přijde pracovně, bude mě oslovovat stejně jako na večírku.

Další moje nepříjemné zážitky už nejsou tak "šokující", ale vznikly spíš z mé neschopnosti normálně mluvit s lidmi a sdělovat, jak se cítím a co se děje.

7. Bydlela jsem ještě u otce, ale už to vypadalo, že se svou povahou zůstanu stará panna. Pak jsem se seznámila se svým prvním mužem (nebyl to už kluk) a bylo pro mě hrozně těžké se otci svěřit, že s někým asi chodím. O tom, že jsme si do noci psali smsky a on původně ze srandy navrhnul, že přijede z práce ke mně domů a přespí, jsem mu říct nedokázala. Ani odmítnout přítele, že se nehodí, aby k nám jezdil. Tak jsem ho potichu propašovala k sobě do pokoje a tatínkovi připravila šok, když ráno z mého pokoje vycházel cizí chlap a zdravil jej.

8. Občas lžu. Když se mi to hodí, nebo se mi to připadá jednodušší, než říkat pravdu. A od dětství, kdy mě rodiče za lhaní trestali, jsem se nesetkala s tím, že by mou lež někdo odhalil, a já musela opožděně s pravdou ven. Až jsem začala chodit k psycholožce a sezení u ní mi fakt pomáhala. Jednou mi do toho ale něco vlezlo a já jsem se na příštím sezení ze zvyku vymluvila nějakou lží. Pak jsem líčila další svoje zážitky a neuvědomila si, že jsem jí před chvílí nalhala něco jiného. Jenom se zarazila a se zájmem se zeptala: "Jak to teda bylo? Já tomu teď nerozumím." Došlo mi to, zastyděla jsem se a přiznala se, že jsem si to vymyslela, protože se mi nechtělo říkat pravdu. Aspoň jsem se něco naučila. I když je to hodně nepříjemné, cokoliv lze říct upřímně, třeba: Stydím se, že musím přiznat….., je mi hrozně, že jsem zapomněla ….

9. Před rokem jsem byla na relaxačním víkendovém pobytu. Mimo jiné byla na programu masáž, na kterou jsme se mohli přihlásit. Když jsem ale viděla toho maséra, dostala jsem normálně strach. Tak hezký kluk (vypadal jako pan Grey ve filmu Fifty shades…) se mě přece nemůže dotýkat, já si před ním nevysvleču ani tričko. Hrozně jsem se styděla, zatímco ostatní ženy si ho se zalíbením prohlížely a těšily se. Nakonec mě organizátorky přesvědčily, že mám jít. Působil příjemně a ptal se, jaký druh masáže budu chtít (aromaterapeutickou, uvolňující, zdravotní). Zas mi bylo hrozně a kuňkala jsem, že nevím, že se stydím. Řekla jsem, že nejspíš bych se potřebovala zbavit toho napětí. Nemusela se ani svlékat, lehla jsem si na břicho a on mě hladil po zádech. Nebo jenom nechal ruku na jednom místě a hřál mě. Snažila jsem se zhluboka dýchat, ale spíš jsem vzlykala, připadalo mi to moc intimní. Pak jsem tiše bulela. Omluvil se, přikryl mě dekou a na chvíli odešel. Když jsem se uklidnila, vrátil se a pokoušel se pokračovat. Dokud se mnou různě cvičil a ohýbal mi záda, dalo se to vydržet. Ale když mě v závěru sáhl na vlasy, nahlas jsem se rozbrečela. V tu chvíli mi připadal necitlivý, když řekl, že jsme asi dosáhli toho, co jsem chtěla, uvolnit se a odplavit nahromaděné napětí. Cítila jsem se trapně, že nechápu ani já, co se to děje. Později se mě při večeři, kdy už jsem se uklidnila, účastně zeptal, jak mi je.

10. Nejhorší výbuch nahromaděných emocí jsem zažila s macechou. Dlouho jsme se k sobě chovaly slušně, snažily jsme se mít rády, nebo se alespoň snášet. Ale po otcově smrti se ona čím dál víc projevovala nesnesitelně, dohadovaly jsme se o dědictví a ona se intrikami snažila získat různé výhody, nebo působit jako starostlivá manželka a matka. Mluvily jsme spolu dost dlouho a já chvílemi zvyšovala hlas. Když mě upozornila, že křičím, řekla jsem jí, že musím křičet, protože to konečně potřebuju ze sebe dostat. Pak už jenom vím, že jsem po ní řvala, že už ji nechci nikdy vidět, že není moje příbuzná, za kamarádu bych si ji nevybrala, takže teď už spolu nemáme nic společného. Překvapeně a dotčeně se zeptala: "To zní, jako bych se teď měla sebrat a jít do prdele, tak to myslíš?" A Já na to: "Jo, přesně tak!" Ulevilo se mi asi za dvě hodiny po panáku něčeho tvrdšího. Ale dodnes jsem ráda, že jsem jí to nakonec všechno řekla.

Zatím největší trapas

11. září 2018 v 16:07 | Život na prášky |  PRO POBAVENÍ
Podělím se s vámi o velmi starý zážitek, který vznikl vinou poněkud nezodpovědného zacházení s intimnostmi. Doufám, že vás potěší, tak jako každé cizí neštěstí :)

Kdysi jsem si oblíbila focení svých nemravných fotek a přemluvila i manžela, aby se nechal mnou vyfotit. Byl úplně nahý, sám si ho podvázal červenou tkaničkou, krásně mu stál, byl to vzrušující zážitek a pěkné fotky.

Pak jsem je pro jistotu nosila na flashce pořád u sebe. Tou dobou jsem končila studium na vysoké a psala diplomku. Různě rozpracované verze diplomky si taky ukládala na tu jednu flashku. Byly na ní dvě složky, soukromé fotky a diplomka. Otvírám ji vždy sama, co by se mohlo stát?

Domluvila jsem si konzultaci s vedoucím mé diplomové práce a jela do školy.V kanceláři mě přivítal prošedivělý, sympatický, ale seriózní docent, byla jsem nervózní z té práce, než aby mě napadaly nějaké nemravné myšlenky. Na univerzitní půdě se to vůbec nehodí...

Bavili jsme se o odborných záležitostech a zeptal se, jak jsem s prací daleko a jestli mám poslední verzi vytištěnou. Já, nic zlého ještě netušíc, jsem mu řekla, že mám na flashce s sebou poslední verzi. Myslela jsem, že mě pustí k počítači a budu ji moci otevřít, znervózněla jsem však ještě víc, když si ji vzal, dal do počítače, otočil se ke mně a ptal se, jak se jmenuje ten soubor.Mezitím se otevřelo okno a fotky se zobrazily v náhledu.

Když se otočil zpět k počítači, měl na obrazovce nahého svázaného chlapa s roztaženýma nohama a stojícím ptákem. Okamžitě to zavřel, ale musel to vidět. Já jsem celá zrudla a z další konzultace si nic nepamatuju, i když zachoval kamennou tvář a dál se mnou rozebíral mou práci.

Kdyby to byly moje fotky, třeba by se mu mohly líbit a myslel by, že ho chci ovlivnit, aby mi pomohl k lepší známce, ale takhle? Uvažuju, co si myslel. Jak byste reagovali vy?

Zbloudilý sen

10. září 2018 v 17:50 | Život na prášky |  ZAMYŠLENÍ nad tématem týdne
Tak jsem ho našla. Příspěvek do blogu, který jsem nezodpovědně psala v práci, posílala pracovním e-mailem na svůj vlastní a hrozila se, že si ho přečetli ajťáci. Myslíte, že se pobavili? (viz můj Zodpovědný blog)

Vůbec nevím, jestli se mi podaří ten se popsat. Nejde totiž úplně o to, co se v něm dělo, jako o to, jak jsem se cítila. Vtipy asi nebudou ve skutečnosti vtipné, ale já jsem se bavila, byla jsem jako rozpustilá holka (a teď nevím, jestli zase, nebo konečně, protože jsem taková nikdy doopravdy nebyla).

Šli jsme tři - já, kamarád (nevím, kdo konkrétně) a ještě jedna žena nějakou chodbou (asi školní) k proskleným dveřím tělocvičny, kde nás měla čekat nějaká zábavná akce, na kterou jsme se těšili. Spíš než sportovní záležitost to asi bylo setkání většího počtu lidí. Já jsem byla oblečená takzvaně slušně (úzkou sukni po kolena, nižší kozačky na vysokém podpatku, nějakou halenku), určitě jsem si dala záležet, aby mi to slušelo. Cestou jsme vtipkovali, smáli se a kamarád mě za chůze samozřejmě (ačkoli to nikdy dřív neudělal) chytl kolem boků a přivinul víc k sobě. Nebylo to nepříjemné, tak jsem ho nechala. Na vysvětlenou: nemám kamarády, se kterými bych někam sama šla, a kteří by si dovolili mě jen tak obejmout. Spíš jsou tu známí, nebo manželé kamarádek a výjimečně bych se mohla cítit takhle uvolněně na nějaké zábavě pozdě v noci a mírně opilá. Nikdy za bílého dne a před svědkem nebo svědky. Tou třetí s námi byla žena asi stejně stará jako já, kterou jsem znala jen zběžně a kladla mi otázky a dělala si poznámky k nějakému svému dotazníku, který se asi chystala předložit všem účastníkům té akce.

Když jsme přišli až ke dveřím, překvapeně jsme zjistili, že je celá tělocvična plná písku, jako připravená na plážový volejbal. To nás ale spíš pobavilo a vešli jsme dovnitř a jali se brodit těžkým pískem, což zrovna mně šlo v podpatcích zvlášť obtížně. Po několika krocích jsem se smíchem naoko vyčerpaně padla na znak do měkké závěje písku. Kamarád těsně vedle mě, až mě málem zalehl, ale to nám nijak nebránilo v zodpovídání zvídavých otázek tazatelky, která se uvelebila kousek od nás. "Kolik utratíte za kosmetiku?" ptala se. Mně přišlo hrozně vtipné říct, že mnohem víc utrácím za čistírnu, když se tahle pravidelně válím ve svátečním oblečení v písku. Pak se ptala: "Holíte se?" Po krátkém zaváhání, jestli ta otázka patřila mně, jsem řekla, že si nejsem jistá, do jakých podrobností mám zacházet a že nevím, co se vlastně poslední dobou nosí, takže bych se nerada znemožnila. Vyvolalo to salvu smíchu od ní i kamaráda.


Pak kamarád vytáhl broskev, nabídl mi ji a sám taky začal jednu jíst. Byla výborná a šťavnatá a brzy jsem od ní měla ulepenou pusu a prsty. Vůbec mi to nevadilo, ani to, že se na mě kamarád s úsměvem dívá, jak si prsty olizuju. Usmála jsem se taky a na oplátku sledovala jeho. S klidným svědomím jsem se mu dívala do pobavených očí, na ústa a prsty, kterými jedl tu broskev a myslím, že mi pohled zabloudil i k přezce jeho opasku na džínách a trochu níž. Všiml si toho a ještě víc se usmál. Pak už si před zvoněním budíku pamatuju jenom to, že jsem mu já dala takovou kamarádskou pusu (na rty, ale krátkou). Nechtělo se mi probudit a skoro násilím jsem si dál představovala, že si navzájem olízneme prsty od ovocné šťávy a pak se budeme vášnivě líbat, ale to už do toho původního snu nepatří. Byl příjemný tak, jak skončil a nedopadl. Mně totiž v něm bylo dobře, jako už dlouho ne.

Další články


Kam dál