Tvůrčí (spíš čtenářská) krize

8. srpna 2018 v 0:03 | Život na prášky |  ZAMYŠLENÍ nad tématem týdne
Mně chybí hlavně zástup čtenářů, ochotných má díla ocenit a pochválit. Někdy by ani dobře mířená kritika nevadila. I zhnusená reakce se počítá. Ale to je tak deprimující, když dám průchod svému psanému slovnímu exhibicionismu a nikdo pod můj výtvor nenapíše ani "Bůůů".

Celý týden prohlížím své blogy, popravdě se mi moc nechce číst, co píší ostatní, a divím se, že ty mé nikdo nečte. Proč by se taky někdo měl teď v létě zavírat doma u počítače, nebo číst na displeji mobilu nějaké výlevy, když si může jít zaplavat, nebo sednout někam na zahrádku, že?

Tak já jdu taky ven. A za pošmourných dlouhých podzimních večerů se vrátím. (Ale nedá mi to a obsedantně nakouknu už pozítří.)

Vážně, nechápu moc smysl výběru týdne, který jsem původně považovala za jakési ocenění, ale než se složitě doklikám k vybraným článkům, ztratím o ně zájem. Takže chápu, že to asi ani nikdo jiný schválně nevyhledává. A tak musím (chci-li, aby si mě alespoň na chvíli někdo všiml, psát na vyhlášená témata, a stejně můj článek za pár dnů, nejpozději po neděli, zmizí v nenávratnu.

Nemohl by být někde na titulní stránce vedle aktuálních článků nějaký seznam nejvíce čtených, nebo komentovaných blogů? Nebo upozornění: "Pozor, tady se teď živě diskutuje." Nebo mě nějaký blog dříve zaujal (a doufám, že jsem třeba někoho zaujala podobně i já) a nepamatuju si název ani autora. Jen vím, o čem psal/a a přibližně kdy. Šlo by nějak vyhledávat starší články?
 

Řvát!

1. srpna 2018 v 22:39 | Život na prášky |  TEXTY a překlady písní
Pozor, ať nedáme místo v srdci tomu nepravému.


Od malička zvyklá poslechnout
Neodmlouvat ani nehlesnout
Zdánlivě souhlasím
Tvé plány nezhatím

Najednou tu stojím před branou
Dobře vím, nemám na vybranou
Jsem jak nad propastí
Se strachem zápasím

Kdo jsi ty a kdo jsem já?
Do prachu jsi mě zašlapal
Slyš můj hlas, než se ozve zas
Chci to ze sebe hned setřepat

Doteď s mě jen zlehka bral
Mám toho všeho akorát
Chci se rvát, za svůj řád

Po tobě seknu svým drápem
Jsem zvíře, co prochází žárem
Tuším, že mě právě
Poprvé slyšíš řvát

Můj hlas šelmy sílí
A zdá se, že šílím
Chci vítězným rykem řvát
uaaaaa
Vítězným rykem řvát

I když létám tempem motýlím
Chci si jako včelka vydobýt
Své vlastní hrdinství
Co jen tak nezmizí

Kdo jsi ty a kdo jsem já?
Do prachu jsi mě zašlapal
Slyš můj hlas, než se ozve zas
Chci to ze sebe už setřepat

Doteď s mě jen zlehka bral
Mám toho všeho akorát
Chci se rvát, za svůj řád

Po tobě seknu svým drápem
Jsem zvíře, co prochází žárem
Tuším, že mě právě
Poprvé slyšíš řvát

Můj hlas šelmy sílí
A zdá se, že šílím
Chci vítězným rykem řvát
uaaaaa
Vítězným rykem řvát

O hovně

27. července 2018 v 14:49 | Život na prášky |  PRO POBAVENÍ
Pokud vás iritují starosti matek s malými dětmi, raději to nečtěte.

Nedávno slavila naše dcera životní úspěch, když dvakrát za sebou (což dle mého optimistického názoru vylučuje náhodu) úspěsně použila nočník. Konečně! Jsou jí už čtyři roky, ale je trochu pozadu ve vývoji, takže se touto dovedností zabýváme u nás doma (a nejen doma) už víc jak rok. Ze všech stran nás zahrnují radami, jak to má správně fungovat, a varováními, že jestli ji to už nenaučíme, poznamená ji to do budoucna. I když nechápu, jak konkrétně (nevím o nikom, kdo by se to nakonec nenaučil), začínala jsem už mít strach a pochybovala jsem o sobě jako kompetentní matce a taky o ní.

Zkoušeli jsme ji tréningově posazovat na nočník a čekat na okamžik, kdy se jí teda začne chtít, ale to bychom při jejím zažívání museli bydlet v koupelně a ona by seděla asi čtyři dny v kuse. Zkoušeli jsme jí pantomimicky předvádět, co přesně má dělat (bez našeho či jejího hmotného výsledku, samozřejmě). Hrozili jsme jí a zlobili se (čehož teď lituju, protože to v ní asi vyvolalo nechuť k této činnosti a radši se s tím zašila někam do kouta). Snažili jsme si ji uplácet bonbóny a chválit až do nebes za náhodné dílčí úspěchy. Krmili jsme ji sušenými fíky a švestkami, dostávala na radu lékařů projímadlo (které jí už taky nechci dávat), vrátili jsme se k plínkám na spaní, protože jsem jí nechtěla převlékat několikery pyžamové kalhoty za noc, když to na ni zrovna přišlo..

A kde se tedy stala (děla) chyba? V tom, že jsme jí nevěřili, že tak, jako zvládla ostatní věci, zvládne i tohle, až na to bude čas, sama. A na naše snahy to uspíšit nám zvysoka ... Nakonec z toho měla velkou radost, pochlubila se nám všem a já jsem jí upřímně řekla, že se mi ulevilo a jsem ráda, že už máme za sebou nepříjemnosti s praním sedmer špinavých kalhotek za den. Dostala pusu, pochvalu a tento oslavný blog. Ať se jí v životě pěkně kaká!
 


Zvítězím

12. července 2018 v 20:50 | Život na prášky |  TEXTY a překlady písní
Když se mi nedaří, povzbudí mě tato píseň.

Překlad (upraveno):


můj další pád
už zase prohrávám
že od nuly začínám
si zvykám

vždyť už to znám
na dno se propadám
jen co se posbírám
zkouším vstát

vzlétnu jak pták, co se zřítil po sté
svým pochybám vyjdu vstříc, jak prosté

/:dneska už vím, šanci nepustím
mířím k cílům svým, slavně zvítězím
nechci to vzdát
jistá jsem si jenom tím
že než všechno vyzkouším
budu hrát:/

zvítězím
zvítězím
zvítězím

někdy se zastavím, nad sebou přemýšlím, jestli to přeháním s úsilím
jen trochu vydechnout, nemuset dál se hnát
a říct si žiju, jak jen nejlíp můžu žít

/:dneska už vím, šanci nepustím
mířím k cílům svým, slavně zvítězím
nechci to vzdát
jistá jsem si jenom tím, že než všechno vyzkouším
budu hrát:/


vím, že se zmýlím snad tisíckrát
jen nesmím bloudění vážně brát
je akorát


zvítězím
zvítězím
zvítězím
já zvítězím

Trapas

10. července 2018 v 6:42 | Život na prášky |  PRO POBAVENÍ
Ráda nosím sukně, protože k ženě podle mého názoru patří, a neskromně se domnívám, že mi sluší. Obdivuji módu před vynálezem punčochových kalhot. Nevím, kdo vymyslel něco tak nelogického (kalhoty pod sukní), nepraktického (ztížený přístup pod sukni, třeba když potřebujete čurat, o přístupu někoho jiného ani nemluvím) a neestetického (krásné spodní kalhotky zakryté tmavším klínem silonek a švem, zarývající se guma přes břicho, horko, pocení apod.)

Proto jsem se rozhodla nosit podvazky. Napoprvé jsem si pořídila jemný krajkový podvazkový pás s plastovými sponkami, punčochy (i když nazývány samodržící, samy nedrží) a vyrazila do práce. Připadala jsem si úžasně svůdná, i když nikdo nemohl tušit, co mám na sobě. Představovala jsem si, že při nastupování do tramvaje mi sukně zavlaje ve větru a muži stojící na ostrůvku na okamžik zahlédnou krajku na punčoše.

Ráno v kanceláři proběhlo bez obtíží, usmívala jsem se sebejistě a cítila se jako femme fatale. Pak jsem sbalila dopisy a balíčky do obrovského kufru a vyrazila je odeslat na poštu. Řidič mi galantně s kufrem pomohl, nasedla jsem vedle něj a jeli jsme. Už v průběhu jízdy jsem si uvědomila, že něco není v pořádku. Sponka povolila a okraj punčochy lezl zpod sukně. Stahovala jsem si sukni níž, ale co až vystoupím? Řidič se věnoval cestě, aspoň doufám, ale mé sebevědomí klesalo spolu s okrajem punčochy.

Před poštou jsem se ještě pokusila upravit, ale moc to nepomohlo a vystoupila z auta. Punčocha padala dál. Nenechala jsem řidiče, aby mi s kufrem opět pomohl a táhla ho sama, protože jsem se za něj pokoušela schovávat. Na poště jsem musela přejít celou halu k okýnku úplně na konci. Snažte se zadržet padající punčochu před zraky všech ostatních! Šla jsem malými krůčky s nohama co nejvíc u sebe, spíš jsem vypadala, že jsem se po… Ještě chvíli jsem se v rohu haly maskovala kufrem, pak jsem přišla na řadu, musela vyskládat dopisy do okýnka a punčocha definitivně spadla ke kotníku. Následovala potupná instalace do původní polohy za pobavených pohledů ostatních zákazníků a pošťaček. To už vůbec nejde dělat nenápadně a svůdné to taky nebylo. Rudá jak rak jsem přešla celou halou ven, řidič se usmíval - nevím proč a jeli jsme zpět.

Zjistila jsem, že ty krajkové podvazkové pásy jsou sice krásné, ale hodí se hlavně na svádění milence v ložnici, kde nevadí, že vám po pár pohybech něco spadne. Ve starých filmech nosí ženy pořádné pevné podvazkové pásy s kovovými sponkami. Bylo obtížné jej sehnat (vážně všechny ženy neustále riskují s těmi krajkovými?), ale už se těším, až budu muset někam k soudu, nebo na letiště, kde se prochází rámem kvůli odhalení kovových předmětů a budu vysvětlovat, kde na sobě mám kov.

Krásná smrt

2. července 2018 v 16:40 | Život na prášky |  ZAMYŠLENÍ nad tématem týdne
Není to můj originální nápad, vykrádám myšlenku své sestry a švagra. Za svůj životní cíl si před časem zvolili originální způsob smrti. Protože kde jinde, než v hrobě, je cíl každého života?


Naplánovali si společně zemřít vyčerpáním

v 98 letech (které bude mít jeden z nich, nejedná se o součet let jejich věku)
na dovolené v Alpách,
po několikanásobném zdolání černé sjezdovky na lyžích či snowboardu
a po romantické večeři s vínem,
při vyvrcholení během vášnivé noci.

Můj milý Malíčku

29. června 2018 v 14:22 | Život na prášky |  Malíčkovi a Malence
Včera odpoledne jsem si živě představila, jaké je to být Tebou a je mi z toho smutno doteď. Možná mě to sebralo víc, než Tebe. Mrzí mě, že Tě trápí kamarád a nevíš si ním rady. Jsem ráda, že ses mi svěřil, ale se svojí empatií, kdy nakonec pláčeme oba, jsem Ti vůbec nepomohla, co?

Být Tebou (se svými současnými zkušenostmi) nenechala bych si to líbit. Když Ti ubližuje, dělá něco, co Ti vadí, přestože mu říkáš, že se Ti to nelíbí a ještě se Ti možná posmívá, že jsi ukňouránek, nech ho být. To není kamarádství, co dělá on, a Ty nemáš povinnost se s ním kamarádit. Já vím, že ho máš rád. A chceš dodržovat pravidlo, které máte ve škole na nástěnce: "Jsme kamarádi a chováme se k sobě slušně", přestože on ho nedodržuje. To Tě štve.

Ale, Malíčku, to pravidlo neznamená, že se musíš snažit jenom Ty a snášet jeho nápady a ústrky. Neznamená to, že když si třeba nerozumíte, bude za to někdo potrestán. Ani on, ani Ty. Nemůžeš si vynutit, aby se s Tebou kamarádil, pokud on nechce. Jediné řešení je, že odmítneš jeho návrhy, když si ho přestaneš všímat, přestaneš se s ním bavit.

Zkusíme (společně) mu ještě jednou vysvětlit, že se kamarádit chceš, a že Ti jeho přístup ubližuje, ale jestli v tom bude dál chtít pokračovat, měl by ses přestat snažit.

Protože nejlepší kamarád jsi pro sebe Ty sám. Sebe máš nejraději a na Tobě nejvíc záleží. A sobě nenech ubližovat. On nemá jako jediný moc rozhodovat, od kdy do kdy a za jakých podmínek se budete kamarádit. Máš ji i Ty. A když Ti s ním není příjemně, můžeš to ukončit Ty.

Vím, že je to těžké a bude Ti to líto. Ale jistě jsou jiní kamarádi, kteří si Tě váží, mají Tě rádi, a nepotřebují si dokazovat, že o Tobě a Tvých pocitech rozhodují. Já a tatínek Tě máme takhle rádi a trápí nás, když Tě vidíme nešťastného. Nevím, jak jinak Ti pomoct, umím jenom být nešťastná s Tebou.

Nebojte se flirtovat

22. června 2018 v 12:05 | Život na prášky |  ZAMYŠLENÍ nad tématem týdne
Leze na mě letní bezstarostná nálada. Sluneční svit způsobuje zvláštní pocit, že se na něco těším, ale nevím přesně, na co. Naplňuje mě optimismem a mám chuť se bezdůvodně usmívat na cizí lidi. Chce se mi usmát se na děti, pokladní v obchodě, nebo řidiče, který mě pustí přes přechod.

Až půjdu ven, obleču si krátkou sukni, namaluju pusu a nemyslete si, že jsem se zbláznila, když se na vás ksichtím, a zkuste mi ten úsměv, prosím, oplatit.Nemám na mysli jenom flirt s hezkým mužem, i když ten by byl jistě taky fajn.

Vidím ale samé zamračené, zamyšlené a ustarané obličeje a chtěla bych se nějak podělit s tím svým příjemným pocitem. Možná jsme se my ženy samy uvrhly do pasti, když se muži vlastně bojí usmát se, oslovit nás a zalichotit, abychom se nějak neurazily, nebo je rovnou neobvinily z obtěžování.

Za sebe musím říct, že mně nejen, že komplimenty a "neslušné návrhy" nevadí, ale těší mě a snažím se je vyprovokovat. Někdy sice dělám, jako bych je neslyšela, ale většinou mi udělají radost.

Taky když se vyfiknu, vyjdu na ulici a procházím kolem skupinky chlapů, byla bych polichocena, kdyby někdo hvízdl. Ale to si buď netroufnou, nebo se nikomu až tak nelíbím. Klidně si troufněte, nevrhnu se vám hned do náruče, ale taky se neotočím a nevrazím vám facku :)

Prozření

19. června 2018 v 13:51 | Život na prášky |  ZAMYŠLENÍ nad tématem týdne
V pasti se může někdy ocitnout každý, ať už je to past nastražená nepřítelem, nebo jaksi neúmyslně sebou samým. A pak je otázka, zda se rychle vyškrábat ven na vzduch a světlo, nebo přijmout svůj úděl a smířit se.

Se synkem (kterému občas žertem říkáme Sheldon) chodíme k psychologovi, který nám radí, jak jej lépe pochopit a pomoct mu. Doktor měl podezření na poruchu autistického spektra, což se nakonec nepotvrdilo, spíš se jedná o poruchu pozornosti. A já vždy, když poslouchám doktorovy rady a doporučení, dojímám se nejen nad synkem, jak to má někdy těžké a my si to ani neuvědomujeme, ale taky nad sebou, protože se přesně v těch popisech obtíží poznávám. Syn to pravděpodobně zdědil po mně.

Před chvílí jsem četla článek o tom, jak jsou tyto poruchy hůře, nebo spíš mnohem méně diagnostikovány u žen. A následoval seznam charakteristických rysů. Tak buď jsem hypochondr, který pro přečtení skript patologie onemocní všemi chorobami, o kterých se dozvěděl, nebo je to přesně můj případ.

Svou soukromou past jsem si nenápadně budovala celý život. Tak jsem se bála lidí, kontaktů, vztahů, že jsem se uzavírala a schovávala v koutě ve zdánlivém bezpečí před okolním světem. Nakonec jsem skončila v potemnělé díře úplně sama a jen zdáli ke mně doléhal ruch okolního světa. Přesvědčovala jsem se, že takhle mi to vyhovuje, nesnáším přece přílišnou společnost, jenom si sem zalezu a budu sama se sebou. A pak mi to došlo. Vždyť já nemám ráda ani sebe! Izolovala jsem se od ostatních a ocitla se v pasti s vlastním nepřítelem.


Mám dvě výše zmíněné možnosti. Vyškrábat se rychle na svět a z nebezpečí (zase) utéct, anebo zjistit, jak vycházet s tou jedinou a poslední osobou, která mi už navždy zůstane a udělat si z ní nejlepší přítelkyni, z původní pasti vytvořit útulný domov a z něj občas vyrazit ven a pustit se do navazování přátelství s ostatními.

Dopis synovi

14. června 2018 v 11:05 | Život na prášky |  Malíčkovi a Malence
Mohla bych psát o představách své vlastní budoucnosti. Mám své plány a přání doufám, že se mi splní:

že budu obklopená přáteli a blízkými lidmi, které si konečně budu umět získat a udržet, protože se nebudu už bát, že si nezasloužím, aby mě měli rádi,

že budu úspěšná v práci, která mě okouzlila už jako dítě, ale rodiče mi řekli, že to není pro mě, tak jsem to přání uložila na dvacet třicet let k ledu a teď se pomalu dostává na světlo,

že budu…

Ale já chci napsat Tobě, Malíčku.

Doufám, že budeš pořád tak nadšený z nových věcí, zvídavý a že Ti nebude dělat problém učit se a vyptávat. Když ses v první třídě seznámil s vaším novým učitelem, hned jsi nakreslil obrázek s nápisem "Budu učitelem".

Od té doby se Tvá přání několikrát změnila, chceš zpívat, hrát divadlo, psát knihy, skládat hudbu, jezdit na pevnosti, postavit dům, vynalézat…

Nemusíš získat Oscara, Thálii, titul světový bestseller, nebo Nobelovu cenu (i když bych z toho samozřejmě byla s Tebou nadšená), ale přeju Ti, abys měl i do budoucna elán, naději a přesvědčení, že zvládneš, co si budeš přát a můžeš bez obav zkoušet, jaké radosti Ti život připraví.

Přeju Ti, aby sis pro radost občas zalyžoval, zajezdil na kole, zahrál třeba na trubku nebo klarinet v partě s kamarády (i když jsme byli zatím jen u zápisu do ZUŠky), naučil se některou z Mozartových skladeb na klavír, aby sis ji mohl zahrát, kdykoli se Ti zachce, psal si a hrál, nebo studoval a bádal v oboru, který Tě bude bavit. Aby Tě bavil život. A svět podle Tebe.

Abys měl kolem sebe přátele, kteří mají rádi Tebe a Ty je (a kdyby to s těmi kamarády moc nešlo a bylo Ti smutno, přijď se vyplakat za mnou, taky jsem se jako malá občas potřebovala svěřit).

Když nám před lety s obavou v hlase moje macecha řekla, že má pocit, že žiješ ve světě podle sebe, že jsi zvláštní a ať si dáme pozor, co z Tebe vyroste, na chvilku jsem se zalekla. Nechci, abys nám takzvaně přerostl přes hlavu a stal se z Tebe bezohledný sobec, podivín a samotář.

Já jsem ale taky nikdy nikam nesměla přerůst. Musela jsem hlavně brát ohledy na druhé, podřídit se ostatním a na sebe neupozorňovat. Šťastná jsem moc nebyla. A když teď už můžu opatrně sbírat střípky toho svého světa, abych si ho poskládala podle svých představ, přeju Ti, aby se Ti nikdy tak nerozsypal pod tíhou příkazů, zákazů a povinností, jako se to stalo mně a možná mnoha dospělým.

Ale vidím (doufám), že jsi šťastný a svůj, tak jak jsi, a přeju Ti, aby to tak zůstalo.

Další články


Kam dál